Tak tady jsou karty rozdané naprosto jednoznačně. Havířovští hard-heavíci Ravers mají pod kůží muziku, která kořenila a bobtnala v době, kdy kluci snad ještě ani nebyli na světě. A protože se osmdesátkového mustru kapela drží víc než systematicky (ono třeba i to víc než povědomé logo ukazuje na inspiraci tímto obdobím), vzniká v podstatě dvojí efekt. Na jedné straně vám kterákoliv ze čtyř skladeb, zaznamenaných na jejich loňském EP „Flat Out“ bude připadat hodně známá (v jednom případě jsem i chvílemi váhal nad tím, jestli přímo nejde o vypůjčenou věc), na straně druhé, pokud patříte k příznivcům tohoto období (a nemusí jít výhradně o Judas Priest, Iron Maiden, Helloween a jejich početné příbuzenstvo), měli by vám Ravers snadno naskákat do uší.
Co na mě u Ravers zabírá stoprocentně, to jsou kytary, jedno jestli řezavě riffující, melodicky houpající, či sólově malující a třeba jejich dialog v „Path To Hell“ (není to ani zdaleka jediné podobně chytlavé místo) je velice osvěžující. Problémy nemám ani se spolehlivou rytmikou, která tvoří spíš solidně stabilní základ, než pestrou kanonádu (což vůbec neva). A ten, se kterým to obvykle stojí a padá, tedy křikloun kapely? V momentě, kdy přitlačí na pilu, zní trošku – nijak přehnaně, aby to začalo příliš vadit - zbytečně afektovaně (nějak mi z toho přirozenost ne a ne vylézt), ale jinak svoje hlasivky umí sympaticky propnout.
Čtyřka skladeb je dostatečně reprezentativní – úderná staromilská riffovka „Flat Out“, stadiónově sladká šlapavka „Path To The Hell“, pomalejší (a mým uším strašně povědomá, bez toho abych přímo ukazoval) pohupování „Carillon“ i finální rychlovka, opilá hudebním optimismem (ten mávátkově rozverný refrén možná kdysi dávno někde nechal povalovat Chris Bay)mají potřebnou jiskru, i když vaří z léty prověřených i profláknutých heavíkových stereotypů.
Taková příjemně (pro uši milovníka osmdesátek) standardní nahrávka kapely, která toho sice za sebou ještě mnoho nemá, ale ví, co chce hrát, u které poměr vlastních nápadů k těm vypůjčeným je jasně vyšší ve prospěch té druhé kategorie (ale kdo to dneska nedělá), u které by nevadilo trošku vylepšit zvukový háv, ale co není, může jednou být…, důležité je, že ten zdravý základ, na kterém kluci staví, solidně šlape.
|
