Hned v úvodu recenze je nutné objasnit onu římskou číslici, která je vidět na obrázku (a také na některých coverech) za logem kapely. Je to totiž ten známý Riot a zároveň tak trochu není. Běžný čtenář našeho webu je jistě metalově vzdělaný, takže si je vědom dva roky starého úmrtí v té době již jediného původního člena a hlavně zakladatele Riot, Marka Realeho. Zásadní otázkou v tom smutném čase tedy bylo, pokračovat, nebo ne? Zbytek kapely se zeptal Markova otce, zdali je to možné právě s onou římskou modifikací, aby se tak z respektu a zachování odkazu odlišilo původní od nového. Markův otec evidentně souhlasil a my se tak můžeme radovat. Díky tomu máme totiž k dispozici další úchvatnou porci melodického hard'n'heavy metalu! Zároveň se ale budeme s dovolením držet původního názvu, aby v tom nebyl bordel (navíc mi popravdě řečeno úplně nedochází, proč zrovna římská pětka a ne třeba dvojka).
Pojďme si ale nejprve odbýt statistickou sušinu. Opět totiž proběhly značné personální rošády, pro tuto kapelu celkem tradiční. Na novince už zase neuslyšíme Tonyho Moorea, kterého nahradil (neméně výtečný!) Todd Michael Hall, působící v několika dalších smečkách (Burning Starr, Harlet, Reverence…). Nová pozice byla zastoupena také u jedné z kytar a (staro)nově zasednuta i na bicí stoličce (Frank Gilchriest s Riot namlátil už „Army Of One“). Vytrvali alespoň Mike Flyntz a především Don Van Stavern, který se zaručil, že fanoušky nezklame a při skládání bude ctít rukopis legendární desky "Thundersteel". Netřeba dodávat, že se to povedlo.
Ona už předešlá fošna "Immortal Soul" byla prvotřídní, a ať už se mezitím prostřídalo kolik chtělo lidí, cit pro psaní chytlavých písní byl zachován. Určitou změnou může být pouze jistý odklon od výrazného metalového pojetí směrem ke klasickému hevíku a hard rocku. Náhul, jakým byl hned úvodní song „Riot“, tentokrát nečekejme. Nevadí to ale ničemu. Možná spíše naopak. Tvrdost ustoupila prosluněné pohodě. Přímo neuvěřitelně působí lehkost, jež z většiny songů sálá a díky níž to málem vypadá, že skládání je ta nejsnadnější věc na světě. Samozřejmě není, a pokud se atraktivity týká, mohli by myslitelé z Riot vyučovat i daleko slavnější jména na metalové scéně, která s ničím výjimečným na svých posledních řadovkách přijít nedokázala (Sonata Arctica, Edguy, Gamma Ray). Díky několika „true metal“ skladbám se rovněž nabízí srovnání s Hammerfall. Jenže tam, kde se Švédové berou smrtelně vážně, jsou Amíci nad věcí a jakkoli jsem už dalece za hláškami typu „brothers of metal we stand unified“, v případě Riot si tato klišé rád zapěji s nimi. Chytrá melodická vynalézavost k tomu totiž přímo vybízí, neb dává otrockým okovům křídla svobody.
Vlastně to mnohdy působí až nevhodně. Tak třeba refrén songu „Kill To Survive“. Ten je vůbec nejzpěvnější ze všech, plný optimistické vstřícnosti, což se s oním názvem ovšem příliš neslučuje. Je to trochu jako kdyby Cannibal Corpse zpívali o lásce a kytičkách. No nic. Jinak jde o bytelnou pohodu, a to je hlavní. Hned při prvním seznamování jsem album sjel poctivě pětkrát celé, což se mně nestalo ani nepamatuji (mastil jsem u toho sice Gran Turismo 6, ale stejně). Chytlavost působí okamžitě (krom refrénů ihned zaujmou skvostná sóla) a navíc se s každým dalším poslechem násobí. Ideální muzika pro uvolnění a zpětné nabrání energie po pracovní pakárně. Muzika, která je schopna osvítit šedivou každodennost prohřátou září čiré radosti.
Jistě, když budu chtít najít nějaký ten mrak, naleznu jej. Konkrétně ve dvou skladbách „Bring The Hammer Down“ a „Unleash The Fire“. Právě v nich totiž melodie ztěžkne sedavým prachem nudné repetice. Trochu dobré je, že jdou hned po sobě, takže není nic snadnějšího, než je přeskočit a dynamika zbytku nebude příliš nabourána. I tak je to škoda a nutno dodat, že bez nich by bylo dost možná zaděláno na desku roku. Dojem totiž nekazí ani závěrečný živý záznam sice notně provařeného, ale (zejména díky sólovým trylkům) stále funkčního songu „Thundersteel“. Tomu předchází balada "Until We Meet Again", jež evidentně vzdává hold Markovi Realemu. Účinek tklivě kroucených melodií je stoprocentní a nezasaženo tak může zůstat jen nepěkně okoralé srdce. Album "Unleash The Fire" se prostě povedlo a z vlastní zkušenosti vím, že jej doporučuje osm metláků z deseti.
|
