Je tomu skoro přesně dva roky, co jsem s Johannesem Eckerströmem mluvila o tom, jaké by bylo jejich vystoupení v menším klubu (viz interview) a nyní konečně nastal čas se přesvědčit o tom, že skvělé i bez rekvizit a speciálních efektů, které jsou pro kapelu charakterističtější. Johannes měl pravdu, když říkal, že show by byla absolutně stoprocentní, protože vystoupení v miniaturní Modré Vopici byl naprostý nářez. Přesto budeme ale všichni rádi, až nám tuhle kapelu konečně pustí na velké pódium a oni se ukáží se vším všudy.

Support oznámený na poslední chvíli, Španělé Killus byli pro mě velkou neznámou, o to více pak příjemným překvapením. Industriálně laděná čtveřice s černobílým mrtvolným makeupem rozjela večer pěkně. Už během jejich krátké show, o kterou se nejvíce staral rozdováděný basák s čírem, jsem litovala prostoru, ve kterém se koncert odehrával, protože mini pódium ve Vopici opravdu kapelám neskýtá moc možností, jak se ukázat ve vší parádě. Ale dnešním účinkujícím to rozhodně nebránilo v tom podat skvělý výkon. Z muziky Killus čpí inspirace Deathstars kombinovanými s Ministry, či špetkou Rammstein valící se ve vlnách energie a divokosti. Výběr Killus jako předskokanů považuju za velmi zdařilý tah a rozhodně je tu ještě ráda uvidím. Myslím, že jsem si oblíbila novou muziku. A ještě si dovolím přidat odkaz pro ty, co o kapele ještě neslyšeli: klipovka “Feel The Monster“.

Londýnští The Defiled se vyznačují směsicí žánrů od metalcoru, přes melodic death, až ke „sladším“ melodiím. Zpěvák, který si říká Stitch D má vizáží blízko k Nikki Sixxovi, ale stopy Mötley byste u „The Defiled“ hledali s lupou. Žánrově přesto mají londýňané do Ameriky poměrně blízko a s velkou pravděpodobností zaujmou publikum orientované na tamní scénu. Nepředstavujte si ale žádné screemo, spíš kombinaci Trivium s Bullet For My Valentine plus samozřejmě vlastní feeling. Tak jako se o show Killus staral basák, u The Defiled se nejvíce promenádoval klávesák, který měl pohyblivé otočné klávesy s příhodným nápisem „No Morals“. Kapela skvěle komunikovala s publikem, které si užívalo jak první předkapelu, tak tyhle účinkující. The Defiled dokonce jedné slečně věnovali skladbu, tak jako jinou pak všem fanouškům v Praze přítomným. Prostor dostali jen o málo delší než předchozí a tak se na setlist vešlo jen devět skladeb:
Setlist: As I Drown, The Mourning After, Black Death, Blood Sells, Unspoken, No Place Like Home, New Approach, Sleeper, Call To Arms

Avatar spustili na úvod své „freakshow“ pilotní skladbu „Hail The Apocalypse“ ze stejnojmenného nového počinu a jak divoce začali, už se nezastavili. Mini pódium opravdu neskýtalo příliš prostoru pro divokou show, přesto bylo jejich vystoupení nabité energií, která z něj sršela od začátku do konce. Johannesův divadelní makeup i kostýmy zbytku kapely rozhodně dodávají na zajímavosti. Na teatrálnosti také přidávaji zpěvákovy proslovy, vedené podmanivým tónem. (Ačkoliv já osobně bych dala přednost tomu, kdyby byly kratší a zaznělo víc skladeb, přesto tím mají jejich vystoupení tu pravou divadelní atmosféru.) Avatar není jen o hudbě, ačkoliv, jak jsme se bavili s kolegou Kozlem, image si z desky neposlechneš, ale na živo dostává jejich už tak vynikající muzika nový feeling, další prostor, který je potřeba objevit a prozkoumat. Avatar prodávají sami sebe a snad si i Česká Republika konečně uvědomí, že tahle kapela má na to zaujmout i větší davy. Pro mě jediným drobným zklamáním bylo, že setlist tvořily pouze skladby ze dvou posledních nahrávek. Pochopím vynechání prvních dvou, kdy se jednalo o poměrně odlišný styl – typičtější melodický death, ale u alba „Avatar“ mi pořád nejde do hlavy, proč o něm kapela tvrdí, že šlo o krok vedle. Desku mám velmi ráda a myslím, že skladby typu „Reload“ „Roadkill“, či „Queen Of Blades“ mají koncertní potenciál, jak jsem si mohla poslechnout kdysi v Hlohovci, kde předskakovali Hellowenům. Kapela slibovala brzký návrat do Čech a my se na ně můžeme těšit na Masters of Rock, kde konečně dostanou pódium jich hodné.
Setlist: Hail The Apocalypse, Let It Burn, Vultures Fly, Ready For The Ride, What I Don’t Know, Bloody Angel, Let Us Die, Paint Me Red, Torn Apart, Tsar Bomba, Murderer, Smells Like A Freakshow, Tower

Kozel: K výše řečenému není moc co dodávat, či dokonce s něčím nesouhlasit. Tenhle večer se jednoznačně vyvedl a bylo jasné, že přejet půlku republiky kvůli Avatar pro mě má smysl. Chci spíš jen vytáhnout pár momentů.

Jedním z nich je zmiňovaný basák Killus jménem Premutoxx, který byl vidět během vlastní show opravdu nejvíc. Ale vlastně i po ní, protože nebylo výjimkou, že na něj člověk narazil v kotli – ačkoli už bez make-upu. Londýnští The Defiled byli překvapením zase pro mě. Právě pro zmíněnou pestrou mixáž stylů, v níž se taktéž objevoval industriál. Musím však dodat, že se mi chvílemi zdálo, jako by jim Modrá Vopice neseděla, ačkoli hodnota decibelů vděčného publika stoupala nahoru s každou skladbou. Skvrnka na tomhle vystoupení se přece jen objevila, avšak nepřišla ze strany kapely. V okamžiku, kdy zpěvák Stitch D vyzýval při nejrychlejší skladbě k rozpoutání circle pitu, nestalo se prakticky nic, přestože se několik jedinců snažilo dostát jeho přání. Mrzí mě to především z důvodu, že tohle „mlčení“ bývá čas od času u tuzemských akcí vidět. No možná na tom tentokrát sehrálo roli menší nepochopení ze strany cca 17letých fanoušků či šedesátiletého dědy, který se přišel podívat s manželkou. Ne, nedělám si srandu. Takové bylo věkové rozpětí publika a dá se to považovat za jednu z krás nejen tohoto večera=o)

Tak nebo tak, všichni jsme tu byli kvůli temným cirkusákům Avatar. Už při nástupu se začala Modrá Vopice horkem barvit do ruda a po závěrečném úderu paličkami všichni vypadali jako z finské sauny. Švédská pětice si užívala koncert od začátku do konce a nikdy bych si nemyslel, že tak malý počet lidí (zhruba 40-50?) dokáže na koncertě utvořit takový chorál. Zpěvák Johannes nešetřil vtipy ani nadšením a s klukama do lidí napumpoval veškerou magii vycházející z hitů desek „Black Waltz“ a „Hail To Apocalypse“. Mě osobně nejvíc potěšili vály „Paint Me Red“, „Torn Apart“ a „Murderer“, u kterých se přiznávám, že mi málem nadšením prasklo hrdlo. Příjemným překvapením pak byl závěr v podobě „Tower“, jenž mě dostal už na desce jak hudebním provedením, tak zcela šíleným textem a myšlenkou. Jestli mi něco chybělo, tak pak masakr „Blod“, který se má však do setlistu vrátit během příštího turné.

Avatar si jednoznačně zaslouží větší pozornost, prostor a zástup fanoušků v tuzemsku. A jak poznamenala Verča, mohl by tomu pomoci Masters of Rock 2015, kde se tahle banda objeví. Avšak si myslím, že malé kluby by měly zůstat jejich dominantou. Protože jenom tehdy se podle mého dá nasát skutečná podstata melodeathových cirkusáků, v jejichž čele stojí odzbrojující smyslů zbavený frontman, a pocítit celý komplex ve velmi osobní rovině. Doufejme, že Johannes mluvil pravdu, když sliboval brzký návrat a budete tak moci posoudit sami řečená slova=o)