Některé věci jsou hned jasné. Jako třeba to, že debutové album švédských Veonity bude jedním z nejlepších powermetalových počinů roku, přestože vyšlo teprve na jeho počátku. Osobně jsem se na něj velmi těšil, neb jsem byl s tvorbou kapely seznámen díky vánočnímu songu, který stvořila před pár lety. Už v něm byly evidentní známky umělecké namakanosti, dokonce tuhle odlehčenou píseň pasuji na absolutně nejlepší vánočně-metalovou pecku (a že se s podobnými kousky v poslední době roztrhl Santův pytel!). No a prvotina s názvem „Gladiator´s Tale“ tento přímo hmatatelný potenciál jenom potvrdila.
To vše přitom píšu s vědomím, že za mikrofonem stojí chlápek jménem Anders Sköld, jenž oplývá chraplavějším hlasovým odstínem, což je zabarvení, které mi obyčejně příliš ne(z)voní. Skvěle ovšem pasuje k samotné hudbě, jež je rovněž malinko hrubozrnná, zároveň ji však nadnáší jedna melodie za druhou, stejně jako velmi často přítomný rychlý kvalt. A právě to jsou důvody, které mě uhranuly a donutily album vzývat, nehledě na zpěvákův hlas (jenž je objektivně v pohodě, řeč je pouze o mých subjektivních preferencích).
Posloužíme-li si rychlou hudební asociací, můžeme produkci Veonity zařadit někam mezi metalovou patetičnost Manowar nebo Hammerfall (viz texty a řízné riffy) a našlehanou vzdušnost ala Freedom Call či Wisdom (viz sbory, melodické vyhrávky, refrény…). Pokud se rychlovek týká, ty zase náladově připomínají rané počiny nedávno recenzované party The Storyteller, což prosím berte jako obrovskou poklonu. Tento bytelný mix slouží jako základ, na který Švédové staví jeden atraktivní kompoziční kámen za druhým. Výsledkem je přepychový barák, v němž si luxusně pohoví každý vyznavač inkriminovaného subžánru.
 Nejchytlavější středobod skladeb Veonity tkví ve zdravě nakažlivých refrénech, melodických sólech a vyhrávkách, nebo i hostech (viz sedmý song „For the Glory“ s Tommy „ReinXeed“ Johanssonem, který je díky němu nejprůzračnější spídovkou alba).
Nechybí adekvátně sentimentální balada („Warrior of Steel“), ale také lehce odvrácená tvář nahrávky, která vězí ve střednětempých a extra patetických kusech („Chains in Blood“, „Born Out of Despair“).
Ty obsahují minimum nutné odlehčenosti, a uzemňující tíha je pak táhne pouze k nevábně rozbahněné zemi. Opakem je závěrečný track „Farewell“, který je až po strop napěchován melodickou pohodou a vyhrává tak soutěž o nejlepší píseň desky. Tohle album se (až na dvojici slabších položek) povedlo a já jsem moc rád, že mohu opět po delší době udělit zasloužených osm bodů!
|
