Nemám tušení, kolik bagáže si Stratovarius přivezli s sebou do naší domoviny. Že se mezi tou potenciální hromadou nacházel jeden obrovský kufr se severským podnebím, na to bych dal krk. A díky tomu nebyl tak velký problém druhého červnového dne potkat na 1. ročníku Open Air Čechovka v Havlíčkově Brodě jedince zachumlané do zimní bundy. Pominu-li vnitřní vytápění, my, letní optimisté, jsme měli jedinou naději. Dění na pódiu a rozžhavený kotel. A kotelníci se nám postupně z pohledu (a ohlasů) fanoušků rozdělili do třech skupin. Zábava, snaha a žár.
První, kdo přiložil své polínko do zatím nesmělých plamínků byli Ozzy Osbourne revival ze Žďáru nad Sázavou. Nevím, jaký vztah chováte k revivalovým skupinám, mě k srdci rozhodně nepřirostli. Bráno však pohledem jednoho z přítomných fandů „no co, naživo ho neuvidím…“, i tudy vede cesta. Ruku na srdce, kdo z nás si v pubertě nehrál na slavné muzikanty? No a tahle parta holt posunula tyhle „ambice“ o kousek dál. S veškerou úctou k originálu konstatuji, že v Havlíčkově Brodě Ozzy předvedl povedenou – v rámci možností – a zábavnou show. Zpěvákovi rozhodně nelze upřít snahu o věrné napodobení Ozzyho, včetně roztřesených pohybů, šouravé chůze a pompézních gest. Kapela předvedla svůj set s chutí, s nadhledem i vědomím, že jde pouze o to pobavit scházející se dav. Dočkal jsem se „Mr. Crowleyho“, Crazy Train“, i „Mama, I´m Coming Home“ a k úsměvu od ucha k uchu mi chyběl snad jen „Perry Mason“ a „Back On Earth“. Názor na revivalové kapely rozhodně neměním, ale Ozzy Osbourne revival byli v pohodě a svůj úkol splnili.
K životu znovu probuzení Burma Jones v čele s Bohoušem Josefem byli pro mě asi tím největším překvapením večera. Jejich účast na festu zamotala hlavu asi i samotným muzikantům, když se Bohouš Josef podivoval nad tím, že zrovna oni jsou předkapelou pro Stratovarius. Svou příslušnost k metalu doložil fyzickou podobností s frontmanem Ozzy Osbourne revival a pak už spustili svůj pohodový poprock. A přiznávám, Burma Jones mě v minulosti spíš než cokoliv jiného lezli krkem a jejich „Samba v kapkách deště“, vykukující málem i z masových konzerv byla něco nestravitelného. Pánové, před vaším výkonem klobouk dolů! Ještě lépe řečeno, smekám před Bohoušem Josefem, protože to jen pan Zpěvák. Burma představili nejen skladby z novinkového alba „Všechno má svůj čas“, samozřejmě došlo i na „Den D“, „Vím, kdo tě nemá rád“, „Potkáme se v nebi“ a na závěrečnou „Sambu“. A ač evidentně na jinou notu naladěné publikum Burmě (či snad Burmovi) život neusnadnilo, bylo fajn sledovat, jak se sem tam v davu pohupují dlouhovlasatci s logem Stratovarius, příp. Helloween přes celá záda a někteří z nich si s Bohoušem i pozpěvují. Škoda jen toho, že většina davu, nachystaná na speedovou palbu nebyla ochotná přijmout Burmovskou pohodu. Burma Jones předvedli moc dobrý výkon, za jiných okolností, tedy za přítomnosti méně ortodoxního publika, případně žánrově spřízněných kapel, by bez debat zapadli do kategorie žár, takhle zůstanu jen ve škatulce snaha. Ale řádně vyvedená.
Prvního vrcholu večera se hroziči dočkali v následujícím bodu programu, kdy se na pódiu objevila jednička naší speedmetalové scény, ostravská Salamandra. Poprvé jsem měl možnost tuhle bandu shlédnout v sestavě se zpěvákem Ivanem Borovským a basákem Jardou Sedláčkem. Z poslechu alb, která Ivan nazpíval ještě v řadách Moravského anděla, jsem tvrdil, že tenhle chlap by měl na ten poklad v krku dostat zbrojní pas. Bože, to je křikloun!!! Jistota ve výškách, hlasivky jak modelované motorovou pilou a frontmanský nadhled při komunikování s publikem, kdy si našel čas na různé fórky, až jsem měl dojem, že svou spontánností občas zaskočil i vlastní spoluhráče. Jarda se s kapelou sžil naprosto dokonale, takže Salamandra šlape jak rozjetý vlak a v Brodě bez zaváhání potvrdila svou pozici leadra české speedové scény. Svůj set, postavený na skladbách z posledního alba „Great Moravian Elegies“, věnovaného době Velké Moravy, otevřeli kluci a jedna dáma intrem „Up For The Past And Future“ a vypalovačkou „Forefather´s Realm“. Do skladeb z „Great Moravian…“ přimíchali i vzpomínku na předchozí „Skarremar“ v podobě „tarjabalady“ „The Singer/Remember The Legend“, bezvadně odzpívané klávesandou Hankou, a nepřehlédnutelné „The King/Skarremar´s Pride“. O tom, že se v Salamandře intenzivně maká na novém materiálu, potvrdila kapela v poslední skladbě, kde byla představena dosud nepojmenovaná (zřejmě) a ne zcela otextovaná (aspoň podle Ivanova upozornění na využitou svahilštinu) skladba z chystaného alba. Máme se na co těšit! Škoda jen relativně krátkého času, který měla Salamandra k dispozici, protože dav pod pódiem byl absolutně v moci moraváků a hitovek má Salamandra v zásobě daleko víc. Bravo, bando! Salamandru kdykoliv a kdekoliv. Žhavíme!!!
Salamandra Setlist: Up For The Past And Future, Forefather´s Realm, Nothing But Dust, The King/Skarremar´s Pride, Everlasting Fame, The Singer/Remember The Legend, Hero, Hail To King, Never Give Up, The Blackest Wings, novinka.
V koncepci celého programu bych asi našel jedinou chybu na kráse jinak bezvadně připravené akce. Předpokládám, že zařazení brněnských Tibet mezi Salamandru a Stratovarius bylo způsobeno faktem, že Salamandru čekalo ještě jedno večerní představení na festivalu v Lipnici. Tuším, že i při účinkování v jiném pořadí kapel by se Tibet musel vyrovnávat se stejně vlažným přijetím jako Burma Jones. Takhle se kombinace Salamandra – Tibet - Stratovarius ukázala být pro brňáky v podstatě ubíjející. Kotel dostal svojí první porci čistého a maximálního speedmetalu, druhá ho čekala a jednoduše řečeno, Tibetu prostě nedal šanci. O Tibet jsem dosud neměl tušení, takže objektivně hodnotit jejich výkon by nebylo fér. Jednak jsem dobrou polovinu jejich setu (asi jako i spousta těch, kteří si nechtěli vystát svůj důlek a pozici pro Stratovarius) strávil vyhledáváním prostředků k boji s vlezlým severákem a jednak předpokládám, že nechuť publika zanechala na vystoupení Tibetu svůj podíl. Takže hudebně kvituji snahu, „jen taková dechovka“, jak frontman kapelu charakterizoval, šlapala, ale za uši mě rozhodně nechytla. V porovnání s Burmou, ke kterým měli Tibet ze zúčastněných kapel nejblíž, je minimálně v osobě pěvce tak propastný rozdíl, že Burma u mě vyhráli na celé čáře. Takže to nejpodstatnější, co jsem při vystoupení Tibet registroval, bylo za prvé poděkování pořadatelům a organizátorům akce za to, že se vůbec ještě najdou lidi ochotní podobné akce pořádat (s čímž souhlasím všemi deseti) a za druhé konstatování „koneckonců, všichni jsme jen rock´n´roll!“
Před definitivním vrcholem večera se pro znovuzažehnutí žáru ještě představila se svou ohňovou show skupina Akáda & Meče blesky ze Šumperka. Na melodie od Salamandry, Nightwish a Manowar a Rhapsody předvedli působivé kouzlení s plameny. Zajímavý krok a pro navození atmosféry rozhodně účinnější než produkce Tibetu.
Kdo by to byl řekl, když v roce 2004 oznámili evidentně rozklížení Stratovarius svůj definitivně poslední koncert, že se téměř ve stejné sestavě znovu představí v excelentní formě v Havlíčkově Brodě? O tom, že jejich vystoupení bude mít sílu dynamitu jsem nepochyboval. Jediný brouk, který mi vrtal v hlavě, byl zvědav na to, z kterých částí své historie budou mít Stratovarius sestavený program. Zda se vrátí do doby přímočarého speedu z druhé poloviny devadesátých let, nebo sáhnou ke svým komplexně komplikovaným kompozicím z doby Elementů, či zda sáhnou k materiálu z posledního, hardrockem a jednoduchými melodiemi načichlého alba „Stratovarius“. Má melodickorychlostní dušička se tetelila blahem, protože Stratos namíchali excelentně barevný koktejl, založený především na chytlavých melodiích a – zcela logicky – na největších speedohitech své kariéry, takže když už došlo na „Elements“ nebo na „Stratovarius“, sáhli kluci k melodickým orgiím v nezbytné „Eagleheart“, respektive v rozmáchlé „United“.
Co bouchlo na první pohled do očí, byl optimismus, který ze Stratovarius srší na všechny strany. Po ne zrovna lehkém období, spojeném s onemocněním Tima Tolkkiho, se tahle parta dala znovu dohromady, a už na tiskovce z kluků sálala až rodinná atmosféra, plná pohody. Z těch nejpodstatnějších informací, které na tiskovce zazněly, je třeba uvést, že na novém albu se zatím nepracuje a plány na vydání živého DVD nebo CD jsou sice na světě, ale zatím také nerealizované.
Své ovlivnění hudbou starých mistrů Stratovarius vložili do úvodního intra, kdy za zvuků „zabteměkoho, ale asi“ Vivaldiho J, se postupně objevovali na pódiu, aby ve chvíli, kdy dorazili oba Timové, se mohlo rozjet ďábelské tempo v „Hunting High And Love“. Postupně došlo na skladby z alb „Forth Dimension“, „Episode“, „Visions“, „Destiny“ a „Infinite“ i již zmíněných „Elements Pt. 1“ a „Stratovarius“. Energie napraná do davu bez špetky slitování partou excelentních muzikantů, kteří si užívají svoje šťastné období. Timo Kotipelto si pohrává s davem s grácií kouzelníka, tahá výšky až kamsi k nebi, sem tam udělá radost Honzovi Železnému svým vrhem stojanem na mikrofon do zákulisí a táhne celé show excelentním zpěvem. Timo Tollki dává najevo svou radost trvale vysmátým výrazem, sem tam si zadovádí s novým basákem Lauri Porou, který si účinkování s finskou hvězdou stoprocentně užívá. Jens Johansson pokud už vykoukne zpod své rozevláté hřívy, tak je maximálně vychechtán a všechno to tvrdí pan Bubeník Jörg Michael. Své nadšení dávají Stratovarius najevo i tím, že před pomalou „Forever“ zařadí s davem odzpívanou „Ódu na radost“. Timo Kotipelto hraje na národní strunu českého publika, když v burcování davu avizuje, že Stratovarius zítra hrají v Miláně a že snad dokážeme řvát víc než Italové, což kotel s nadšením předvádí a zabírá to i v momentě, kdy se nás Timo snaží srovnávat s německým publikem, s čímž zásadně nesouhlasí Jörg. A ještě k tomu stihli kluci přihodit i lekci počtů ve finštině (…yksi, kaksi, kolme, neljä…). Svůj set Stratovarius zakončí skladbou „Father Time“, aby se nachystali na závěrečný přídavek. Nezvykle do gradujícího koncertu zařazená balada „Will My Soul Ever Rest In Peace?“ z alba „Intermission“ rozhodně energii nepřibrzdí a svědčí o stoprocentním sebevědomí kapely. Při závěrečné „Black Diamond“ si Kotipelto s Johanssonem ještě společně pohrají s klávesovým motivem této skladby, Timo Tollki naháže do davu svou sbírku trsátek a opona se zatahuje.
A já jen doufám, že Stratovarius energie a nadšení vydrží, protože v takovéhle formě se tahle banda dá poslouchat donekonečna. Skvělej večer!
Stratovarius Setlist: Hunting High and Love, Paradise, Phoenix, Eagleheart, Speed Of Light, Kiss Of Judas, Save Our Souls, Twilight Symphony, Forever, United, Million Light Years Away, Father Time, přídavek Will My Soul Ever Rest In Peace?, Distant Skies, Black Diamond.
|
