Nordic Union je dalším z řady projektů, za jejichž zrodem stojí šéf vydavatelské firmy Frontiers Records, Serafino Perugino. I tentokrát se mu podařilo stmelit dvojici mimořádných osobností, konkrétně zpěváka Ronnie Atkinse z Pretty Maids a Erika Martenssona (Eclipse, W.E.T.). Při čtení těchto jmen se musí zákonitě zvýšit tepová frekvence každého hard-rockového srdcaře, jedenáctka skladeb eponymní desky ale oplývá tak značnou dávkou atraktivity, že by měla stejným dílem potěšit každého fanouška melodického rock-metalu.
Přesto jsem několik drobných mušek objevil, jsou ale charakteru ryze subjektivního, takže pokud patříte mezi příznivce výše zmíněných kapel, uděláte nejlépe, když přestanete číst a co nejdříve se zaposloucháte do samotné desky (pakliže jste tak už dávno neučinili). Začneme každopádně klady. Mezi ně patří vynikající zvuk, o který se postaral všeumělec Erik, jenž dále zastal kytaru, klávesy, baskytaru a vokály. Na albu se podíleli i jeho spoluhráči z Eclipse, konkrétně Magnus Ulfstedt (bicí) a Magnus Henriksson (hostující kytara), dále také Fredrik Folkare (Unleashed, Firespawn) a Thomas Larsson (Baltimoore), oba v pozici sólových kytaristů. Hlavním lákadlem ale zůstává zpěvák Ronnie Atkins, jemuž se Erik skladatelsky velmi přizpůsobil, a tak několik pasáží desky silně evokuje dánské legendy Pretty Maids. Jejich příznivci musí být při poslechu jako u vytržení, i proto, že Ronnie svůj hlas nedává často v potaz pro jiné kapely (hostoval pouze u Avantasie a Blind Guardian, jinak se věnuje striktně své domovské partě), čímž se mimochodem liší od Erika, jenž je v posledních letech na roztrhání, ať už jako zpěvák nebo producent.
Úvodní song „The War Has Begun“ plní dokonale funkci otvíráku, a to po hudební i lyrické stránce. Začala válka, jinými slovy: připravme se na něco mimořádného! V podání Nordic Union jde nicméně o vřavu smířlivou a neagresivní, chuť na krev při poslechu hard-rockových tónů určitě nedostanete. Následný štych s názvem „Hypocrisy“ sice uvedou groovy riffy, jejich říznost je ale brzy uvolněna parádním, pomp-rockově nadýchaným refrénem. K dobrému výsledku pomáhá i druhý Erikův hlas, pánům to dohromady notuje skvěle. Melancholická deka přikryje posluchače v písni „Every Heartbeat“, s akustickým podkladem, rozvolněným tempem, ale rovněž tuze příjemnými slokami a tklivým textem, pravícím: „We bleed with every heartbeat“. Melodramatické sólo z dílny Thomase Larssona pak evokuje nejlepší momenty Guns ´n´Roses. K dalším vrcholům počítejme svižnou „The Other Side“ s hravým sólem a opět chytlavými slokami, tentokrát s atraktivně zklidněnou instrumentací. Povedla se i druhá balada „True Love Awaits You“ nebo závěrečný opus „Go“, což je koncertní tutovka par excellence (pokud tedy někdy k živému vystoupení dojde).
Nyní ale k oněm muškám. U některých skladeb postrádám větší přidanou hodnotu, nežli „pouze“ tu příjemně poslechovou. Pár riffů připomene jiné písně („The War Has Begun“ – „Only Human“ od At Vance, „Point Of No Return“ – „Hunting High And Low“ od Stratovarius), což není tak podstatné, mnohem zásadnější je pro mě nedostatek refrénů, jež bych mohl označit za dostatečně chytlavé nebo přímo strhující. Na druhou stranu zde působí velmi přitažlivě rytmika, která v několika položkách dokonce koketuje s tanečním tempem (např. „Hypocrisy“, „Wide Awake“, „When Death Is Calling“), což dodává skladbám punc modernosti a velmi sugestivní dynamiky. Právě díky tomu se album může líbit i jiným, nežli hard-rockovým fanouškům. Jeho poslech je každopádně nutné doporučit.
|
