Příznivci Lanfear už dávno vědí. A ti ostatní, kteří o téhle power-progové víceméně utajené perle ještě nemají tušení, se třeba s již sedmým albem Lanfear „The Code Inherited“ konečně chytnou na nenápadně lákavou a maximálně propracovanou udičku, kterou parta z německého Gundelsheimu aktuálně nahodila. Ale že by to přišlo samo od sebe, to se asi nestane. Může za to jednak už minule vzpomínaný fakt, že pauzy, které si Lanfear dopřávají mezi jednotlivými alby, se stále více natahují (i když tentokrát to bylo způsobeno vnějšími a jen těžko ovlivnitelnými okolnostmi). A může za to i skutečnost, že čerstvá novinka je (tak jak je u Lanfear obvyklé) prosta jakéhokoliv pozlátka či prvoplánového lákadla. Ba co víc, „The Code Inherited“ je na první pohled tou vyzrále nejnenápadnější deskou, kterou kdy Lanfear nahráli.
Jejich síla (a to tak, že velká) je v detailech a v naprosto dokonalých individuálních výkonech, které v součtu tvoří velice silný celek. Je strašně snadné rozvinout citaci z recenze na čtyři roky staré album „This Harmonic Consonance“ – Nuno Miguel de Barros Fernandez představí veškeré odstíny svých hlasivek (a že snad za ty čtyři roky i nějaký nový přimíchal), Markus Ullrich vás vtáhne do nesmírně bohatého a neposedného světa šesti strun (na letošním albu bych měl o hlavním hrdinovi jasno, jeho riffy jsou velmi chytlavé), Kai Schindelar s Jürgenem Schrankem vás svojí dynamickou rytmikou srazí k zemi a Richie Seibel vás pohladí svými chytlavými klapkami, to je charakteristika, která opět platí do puntíku a tomu, aby člověk vysledoval hravost a podrobnosti v jednotlivých nástrojích, se stoprocentně vyplatí čas i úsilí věnovat.
Melodie, které ve svých sedmi vlastních kouscích Lanfear nabídnou, nemají tendence ohromovat, spíš nevtíravě a přirozeně kloužou pod kůži a i když v nich nedojde na kdovíjaké složitosti či krkolomnosti, je v nich stále co objevovat. Nicméně jakási melodická skromnost (v porovnání s posledními dvěma alby) je právě tím bodem, který ubírá desce (naštěstí nijak dramaticky) na výraznosti, jakoby rockovost nově lehce vytlačila power metalovou přímočarost. Harmonie, košatost nápadů, rozmanitost, umně skloubené změny a zvraty zaručují neustálý děj, v každé skladbě narazíte na emotivnost i hráčskou vyzrálost. Samozřejmě, že tohle se týká všech sedmi kousků, nejsilnější představení pak nabídne (a zásluhu na tom má samozřejmě rozsáhlost, umožňující navrstvení všech zmíněných elementů) titulní skladba. Závěrečná uvolněná „Summer of ´89“, coby svérázná pocta Bryanu Adamsovi (dobře zvýrazněná i nečekaným zabarvením Nunova hrdla) pak ukáže, jak je předchozích sedm kousků kontrastně temných a dramatických. Nehitově silné album. Tedy přesně takové, které skvěle zapadne do diskografie Lanfear.
|
