Ne, že by bylo pět let staré debutové album této kapely špatné, to ani omylem. Pro mnoho lidí znamenalo jeden z nejlepších počinů daného roku, mně osobně však zážitek kazily některé autorské eskapády, které bránily volnějšímu průletu chytlavých melodií a tím snižovaly silný potenciál hudebního obsahu. Stejně kontraproduktivně na mě působila bezmála hodinová stopáž desky. Jsem proto velmi rád, že druhý zápis Švédů s názvem „The Blackened Heart“ znamená kvalitativní posun v obou zmíněných oblastech, když na velmi příjemné čtyřicetiminutové ploše přináší desítku písní, kterým v plném harmonickém rozkvětu nebrání už vůbec nic.
Naštěstí zůstaly přítomny kladné znaky, jimž vévodilo prvotřídní ozvučení (nyní pod doslechem Jacoba Hansena, který se postaral o mastering) a zejména svůdně líbivý zpěv Lee Huntera, neboli Larse Säfsunda z kapely Work Of Art. Ta se pohybuje na žánrovém rozhraní melodického rocku a také AOR, jehož stopy jsou nejednou citelné i na dnes hodnoceném počinu. Platí to hned pro úvodní sborový popěvek prvního songu „Falling“, který dále nabídne hutné orchestrace, progové zasekávačky a modernou načichlé riffy. Ano, tyto autorské prvky, důvěrně známé z prvního alba, jsou aplikovány i tentokrát, jejich vliv ale není dominantní a je pouze nosným kmenem pro košatě rozvětvené melodické hody. V úvodních dvou položkách se sice na svět klubou nesměle, jakoby teprve doznívalo „zimní období“ předešlé desky. Už nadýchané vokální linky v adekvátně nazvané písni „Give Me Light“ ale prozradí příchod jara, jež se naplno rozpučí v položce „Crossroad“.
Hymnický klávesový motiv nabídne vstřícné rámě dynamickým riffům a nadmíru líbivým slokovým frázím. Vzdušný refrén pak zavoní hitovým aroma a probudí k životu i emoce schované v nejunavenějších částech srdce. Velmi podobně je na tom následný song „Get Ready For“, jehož náladová pohostinnost se posune téměř k pop-rockovým hranicím. Živé rytmické včelky opylují tóny tracku „Feel My Flame“, jehož svižné tempo na chvíli zklidní pohodová mezihra, díky čemuž ještě více vynikne závěrečné chorusové jetí, které v podkladu škádlivě čechrá krátký pianový motiv. Na temnější notu zahraje goticky zachmuřená skladba „Twelve“, „deštivé“ orchestrace ale posléze rozeženou sólové trylky a následný nástup chytlavě mazlivých vokálních linek.
Stejně kontrastně působí thrashové záseky a hutnější sloky versus melodický bridge a powermetalově rozohněné sólo v kompozici "Holy Grail". Píseň „HIO“ je další hitovou jednohubkou, jejíž hravý rytmus utichne s klavírními tóny zpěvně honosné balady „They Don´t Really Know“. Závěrečný song „Make You So Unreal“ definitivně podtrhne uvolněně povznesenou náladu celého alba, které působí, jakoby skládání písní byla ta nejsnadnější věc na světě. Není, ale poslech tohoto díla snadno navodí stav příjemné lehkosti bytí. A to je něco jako hudební ekvivalent nejlepší doktorské péče.
|
