LIGHT & SHADE - The Essence of Everything
Light & Shade jsou novým mezinárodním spolkem, jehož členové patří mezi ostřílené muzikanty, přičemž bicmen Alex Landenburg (Luca Turilli´s Rhapsody, Mekong Delta…) je Němec, baskytarista Liuk Abbott (Tempereance, ex-Bejelit) a kytarista Marco Pastorino (Secret Sphere…) pocházejí z Itálie a zpěvačka Adrienne Cowan (Firstbourne) je Američanka. Žánrové rozhraní nejsilněji zasahuje styly symfo-power a prog, oba ovšem s podstatným přívlastkem „moderní“. To ale zdaleka není všechno, dočkáme se také fragmentů neoklasiky, deathu, folku, thrashe, groovu či arabských motivů, až jsem si při poslechu nebyl úplně jistý, zdali sami hudebníci věděli, co vlastně chtějí svojí tvorbou říct a na jaký cíl přesně míří. Horší však je, že tato dramaturgická roztěkanost není podepřena silným tvůrčím zázemím. Autoři většinou nejsou schopni nabídnout dostatečně nápaditý obsah, který by automaticky zalarmoval pozornost a donutil posluchače k aktivnímu zájmu o hudební dění. Sice lze snadno rozpoznat, že řemeslně je vše na úrovni (včetně výborného zvuku), pokud bych vám však měl nabídnout nějaký pamětihodný song, budu jenom bezradně mlčet. Nejlépe zřejmě dopadla skladba „You Are“, která svým tahem připomíná obdobně laděný (avšak lepší) spolek Scarleth z Ukrajiny, potažmo navazující kompozice "Meet Me In Summer" s obstojně poslechovou stavbou a vkusně vloženými indiánskými popěvky navrch. Pravda, situaci částečně zachraňuje agilní hrdlo Cowanové, která dělá, co může, mnohdy se vyloženě překonává (viz závěrečný titulní song), nebo ji v duetu doprovodí kytarista Marco (např. krátká úvodní položka „Essence Of You“), což je všechno v pořádku do té doby, nežli se pustí do harshové polohy. V tu chvíli je totiž sotva průměrná a ještě umocňuje rozpolcenost celé nahrávky, která se sice nedá odbýt nějakým nízkým hodnocením, udělených šest bodů je ale v tomto případě zhola obligátních a ne příliš zajímavých.
6/10
YouTube ukázka - You Are
MACHINAE SUPREMACY - Into the Night World
V dnešním díle sešly dvě kapely, které kombinují power metal s elektronikou. První z nich se jmenuje Machinae Supremacy a v závěru loňského roku přišla již se svým osmým počinem. Jeho náplň se dá označit jako poslechová a osvěžující, a to právě díky koketerii se syntetickými zvuky, které dopují základní metalové tóny jiskřivě rozvibrovanou energií. Jednou si tak budeme připadat jako při hraní hry na Commodoru 64 („Into The Night World“), jindy jako při poslechu samplů vyzváněcích mobilních tónů („Twe24ySeven“), nebo uprostřed montáže osmdesátkového akčňáku (instrumentálka „Sid Metal Legacy“). Power metal si na albu podává spřátelenou ruku s popem (k čemuž výrazně dopomáhá „radiově“ uhlazený projev zpěváka Gaze), s modernou i výrazně pocitovými prvky, viz např. závěrečná položka „The Last March Of The Undead“, jež mi evokovala výborné italské emo-gotiky This Void Inside. Album díky kratší stopáži nestihne nudit, přičemž dvojice nejlepších skladeb je seřazena pěkně za sebou. „Space Boat“ je možné označit jako přímý hit s dynamickou stavbou, chutnými melody-vyhrávkami a živelným otiskem anglických legend The Cure, následující track „Stars Had To Die So That You Could Live“ zase baví kombinací svižného rytmu a šlapavých slok, chytnou i sóla nebo funkčně zklidněná mezihra. Trochu zamrzí, že zbytek písní nabízí obdobně chytlavé motivy s o něco menší koncentrací (zejména start alba je lehce rozpačitý), nicméně pokud hledáte osobitěji pojatý power metal, se Švédy Machinae Supremacy vedle nešlápnete.
6,5/10
YouTube ukázka - Into The Night World
CRY VENOM - Vanquish the Demon
S elektronikou koketují také Rusové Cry Venom s tím, že synťákové hrátky posouvají více do techno sféry a pokud se metalové odnože týká, máme zde co dočinění se speedem ve stylu Dragonforce nebo japonských kapel ala Galneryus. Tohle je zkrátka všepohlcující jízda, halasná, výbušná a po stránce aranžmá nabušená jako trezor mafiánského kmotra. Nevím, zdali jde o nějaký vzrůstající trend, jelikož podobný obsah je rovněž ke slyšení na loňských debutech spolků pojmenovaných po svých autorech, tedy Fraser Edwards a Chance Raspberry, ale třeba také na instrumentálním projektu Vomitron vzdávajícímu hold starým počítačovým hrám, nicméně pokud se mě týká, nemám ani slůvko proti. Jde o nesporné vlití živé vody do zkamenělých (power)metalových trubek, samozřejmě to platí zejména pro takové posluchače, kteří se rádi napijí z vícežánrových zdrojů a nemají nic proti techno-beatům. Ty ruští autoři servírují hned v intru „Prelude“, až by se mohlo zdát, že jste omylem spustili nějaký dance projekt a ne metalové album. Nástup střely „Wolfsbane“ ale veškeré pochyby rázem odmrští, nekompromisní a značně návykový power-speed s rozjuchanými sóly ani nedá jinou možnost. Následující titulka nabídne složitější strukturu s progovými vlivy, sólový part už ale zase profrčí rychlostí nejnovějšího šinkansenu. S progem a modernou si zadá také další kus „Second Wind“, v položce „Kiss The Blade“ pak dokonce zaslechneme ortodoxně pochodové riffy ala Manowar. Taková poloha ovšem ruským hudebníkům příliš nesedí, proto je dobře, že ve většině budoucího dění od podobných manýrů upustí a plně se ponoří do rychlo-melodické smršti, v níž dokonce téměř vymizí zmíněné taneční prvky, které se opět ozvou až v dojezdu závěrečné kompozice „Diamond“. A protože na debutu Cry Venom vyšel i zvuk, je možné se radovat nad dalším nápaditým a pro speedomily značně strhujícím dílem.
7,5/10
YouTube ukázka - By My Side
|
