Jen v málokterém subžánru vznikne tak zásadní výrazová diference, přidáte-li k němu přídavné jméno „melodický“. Ideálním důkazem jsou právě Italové Fankaz, kteří patří mezi zástupce tzv. melodického hardcoru, nicméně rozdíly mezi tímto stylem a klasickým hardcorem jsou tak brutální, že jde o označení z podstaty zavádějící a zcestné. Tohle nemá s produkcí smeček jako Pro-Pain nebo M.O.D. společného vůbec nic, naopak pocitové vyznění melodického hardcoru má mnohem blíže ke skejťácké muzice, částečně snad i k neo-punku. Což samozřejmě neznamená, že jde o žánr opovrženíhodný, jen vám zkrátka nesmí vadit více komerční hudební pojetí s neodbouratelným trendy odérem.
Italové na novince „Seities“ nabízejí nejprůzračnější esenci tohoto stylu, s občasným střídáním vokální intenzity, svižným odpichem, bohatou kytarovou prací a obecně přívětivým melodickým feelingem. Tvorba Fankaz tedy pravděpodobně bude pro ortodoxní příznivce dané muziky chutná jako lesní jahoda, já osobně ale postrádám větší hravost a hlavně jednoznačněji chytlavé motivy, které by strhly s automatickou přitažlivostí. Vždyť podobná hudba po něčem takovém vyloženě volá, v každém okamžiku se nabízí prostor pro hitově klenutou linku nebo lákavě sjízdný refrén, klidně i prvoplánově vlezlý, jen když navodí potřebu zazpívat si s kapelou vespolek. Tyto hodnoty ovšem na nahrávce Italů chybí a mám jim to trochu za zlé, protože jinak toho mnoho k vytknutí není.
Řemeslně je vše na vysoké úrovni, včetně profesionálně ošetřené zvukové produkce. Rozumně se přistupovalo i ke stopáži díla, které jen těsně přeleze půlhodinovou hranici, takže by za optimálních okolností nebylo mnoho důvodů k nudopudnému zívání. Jenže vlivem nedostatku silnějších melodií takový stav nastává již v půlce hrací doby, skladby začnou nepěkně splývat, pročež lze jen obtížně rozpoznat, který že konkrétní song zrovna hraje. Nečekaně pozitivní dojmy z úvodní - dejme tomu - třetiny desky se zkrátka velmi brzy rozmělní v nezájem a apatii. Škoda, zaděláno zde bylo na víc.
|
