David Readman, Gus Monsato, Christian Palin, Mats Levén, Kelly Sundown Carpenter. Výčet jmen pěvců, kteří během sedmnácti let prošli francouzskými progresivci Adagio deklaruje, že principál Stéphan Forté rád sáhne po křiklounovi, který už nějaké ty ostruhy získal, zároveň však poukazuje na skutečnost, že post u mikrofonu je u téhle party docela žhavý. Jediný David Readman dokázal s Adagio vydat víc než jednu desku, Mats Levén ani nestihl do svého širokého portfolia přiřadit s Adagio žádný zápis. Po osmileté studiové pauze Adagio přichází s novinkou „Life“, na které se kromě aktuálně hodně vytíženého Kellyho Sundown Carpentera (ten se již před deseti lety v Adagio představil při živých vystoupeních) ke kapele nově přidala i houslistka Mayline a bubeník Jelly Cardarelli.
Stéphan Forté k poslechu alba „Life“ láká slovy: „Strach, radost, smutek, láska, bolest, extáze..., co kdybychom mohli navštívit každou z těchto emocí jako exponáty v muzeu? „Life“ vás vezme na cestu, odhalující složitou, ale přitom nádhernou spletitost lidského podvědomí." Pravda je, že složitost a spletitost jsou pojmy, kterými lze velmi dobře charakterizovat dění na desce. Až se někdy zdá, jako by nováčci v kapele (tedy úžasný Kelly a šikovná Mayline) měli být hlavními hybateli rozmotávání košatě spletitých instrumentálních ploch, ve kterých se Adagio občas utápí. Právě melodické vokální linky a občasný dominantní houslový příspěvek tuto atmosféru na jedné straně uvolňují, na straně druhé výrazně dramatizují.
Jako prubířský kámen může fungovat úvodní více než devítiminutová titulní skladba, do které Adagio nahrnou prakticky vše, co budou v následující třičtvrtě hodině rozvíjet a vzájemně kombinovat. Atmosférický úvod, pomalý rozjezd, dramatičnost, propracovaný zpěv, vykukující klávesy, nadýchanou melodii v refrénu, tempové zvraty, zašmodrchanou instrumentální pasáž, Hammondy – spousta děje a přitom chybějící vyvrcholení (v refrénu k němu není daleko, ale někdy až samoúčelné kombinování a preludování ho pravidelně rozežene). Nepomůže ani, když Adagio sáhnou k orientálním motivům a výraznému smyčcovému vstupu v „Subrahmanya“, když nechají symfoničnost vystřídat studenou krkolomností, sekanými riffy a agresivním zpěvem v „Darkness Machine“, ani když do „I`ll Possess You“ na sytý a důrazný základ naroubují (někdy až funebrácky temné) piáno, pomalé Kellyho rozjímání, vygradované sólo a emotivní housle, pořád tak nějak narážejí na zeď. Kterou se jim podaří překonat až v momentě, kdy se vykašlou na jakékoliv technické kousky a pomocí velmi decentních nástrojů a dokonalého Kellyho hlasu stvoří elegantní písničkářskou vyhrocenou pocitovku „Trippin` Away“, případně když vsadí na dynamickou akci a snadnou melodickou sjízdnost jako v závěrečné „Torn“. Nebude to náhoda, že když Adagio dají větší prostor jednoduchosti, najednou zní daleko přitažlivěji…
S tím, že Adagio nejsou kapelou, která prioritně sází na nějaké chytlavé hity, se počítá. Na albu „Life“ se pokoušejí propojit dva světy – progresivní a power metalový – a kdykoliv se už už zdá (a takové momenty s vcelku železnou pravidelností přicházejí), že se blíží k dokonalému splynutí, téměř vždycky si Adagio najdou cestu, jak se pocitové extázi vyhnout. Na „Life“ si vyhraďte hodně času pro prozkoumávání zašmodrchaných uliček a silných individuálních kreací, jen raději nepočítejte úplně s tím, že vás někde na konci dlouhé cesty čeká plné uspokojení.
|
