Grunge nezemřel s Kurtem Cobainem, alespoň tak to vidí kansaská kapela Puddle Of Mudd, kterou už léta vede Cobainův epigon Wes Scantlin. Ač se ke slovu dostala až po roce 2000, vznikla ve dvaadevadesátém, což byl rok, kdy byl grunge na absolutním vrcholu, což Scantlina a spol výrazně poznamenalo. Byli to Puddle Of Mudd, kteří byli po debutu „Come Clean“ s patřičně úderným hitem „She Hates Me“ pasováni do role nástupců Nirvany, ovšem to už bylo v době, kdy se grunge krčil v koutku posluchačského zájmu, protože jej znovu začaly válcovat styly, které chtěl kdysi zničit. Puddle Of Mudd se společně s Creed stali hvězdami posledního záchvěvu grungeové slávy, ovšem i jim už chyběla pořádná dávka osobitosti, aby se dokázali udržet na výsluní zájmu delší dobu.
Jak klesala v dalších letech jejich popularita, začaly se množit problémy v sestavě i osobním životě Wese Scantlina, u něhož jako u správného grungera nesměly chybět drogy a přezíravé chování vůči ženám. K tomu následně přidal i vyhrožování se zbraněmi, neplacení daní a když zmydlil manželku Jessicu Nicole Smith, vypadalo to, že Puddle Of Mudd jsou definitivně minulostí a zpěvák si nějaký čas posedí v chládku. Karta se ale otočila, kapela se znovu dala dohromady a Scantlin pravděpodobně pobral trochu rozumu, což mu zabránilo v tom, aby dopadl jako další grungeoví hrdinové, tedy pod drnem. Ačkoliv svým chováním frontman i kapele pohnojil, co se dalo, dokázali se Puddle Of Mudd vrátit na scénu a comebackové album „Welcome To Galvania“ nabídlo nadprůměrný materiál. Ačkoliv se nestalo bestsellerem (čekal by to kromě Scantlina někdo?), bylo důležitým odrazovým můstkem pro další aktivity. Už pouze na klubové úrovni, což je však přece jen lepší než nečinnost.
Když vyšel singl „Cash & Cobain“ z desky „Ubiquitous“, bylo už z názvu jasné, že Scantlinova posedlost Nirvanou neztratila nic ze své intenzity. Skladba toho sice moc společného s někdejší tvorbou tvůrců slavného „Nevermind“ nemá, ale atmosféra, která ji provází, posluchače spolehlivě přenese do první poloviny devadesátých let, do doby čistě nirvanovské. Spíše z jiných skladeb je cítit dávné ovlivnění Kurtovým géniem, i když Puddle Of Mudd jsou dnes mnohem písničkovější a přístupnější, než byla kdysi Nirvana a než byli kdysi i sami. Pozitivní přístup? Možná, ale jen takový, jaký by se od grungera dal očekávat. Nová deska je barvitější, poskytuje více pohledů na věc a nesnaží se být programově grungeově depresivní věcí. S tehdejším stylem Puddle Of Mudd spojuje spíše kontrast neurvalosti a jemnějších pasáží, v němž se využívá akustická kytara.
Velkou roli na „Ubiquitous“ hraje nostalgie, Puddle Of Mudd nejvíce cílí do devadesátých let a podřizují tomu i zvuk, který se snaží (jen co to v digitální době jde) být poplatný této době. Nejvíce je cítit u položky „U Wrekd Me“, což je jakási puddleovská odpověď na dávný hit Nirvany „Rape Me“, u „California“ ve které Scantlin šilhá po vokálních cobainovských manýrech (včetně přeskakujícího hlasu) a úvodní „My Baby“, což je rockovější tvář grungeového hnutí. Nejpřesvědčivější Puddle Of Mudd bezesporu jsou, když ohlodají písničku na samotnou kost. To pak přijdou skvělé okamžiky, jako je nádherná balada „Candy“, alternativní kytarovka „Running Out Of Time“ či závěrečná, hardcorem načichlá „Poke Out My Eyes“. Výčet nejlepších věcí jasně ukazuje, jak moc je deska barvitá a pestrá.
Comeback Puddle Of Mudd měl smysl a zde je jeho zpečetění. Novinka je o fous lepší a zajímavější než byla minulá „Welcome To Galvania“, čili je u Puddle Of Mudd znát vzestupná tendence. Že by novinka měla takový dopad jako debut „Come Clean“ či „Life On Display“, to se očekávat nedá, ale na druhou stranu představuje zklidněné (nedá se úplně říct, že neškodné) Puddle Of Mudd, kteří nezapomínají na své kořeny, ovšem taky moc dobře vědí, jaký datum narození mají napsaný v občance.
|
