Jméno chorvatského zpěváka Dina Jelusicka se v rockovém světě skloňuje čím dál častěji. Je to především proto, že byl před pár lety vybrán do sestavy legendárních Whitesnake, u nichž působí oficiálně na pozici druhého klávesisty, ale návštěvníkům koncertů nemohl ujít fakt, že se stále více zapojuje do pěveckých partů ve chvílích, kdy Davida Coverdalea zrazuje hlas, což se v poslední době dělo stále častěji. Jelusick je dobrý zpěvák, který sice nemá s Coverdalem identický hlas, ale jeho barva docela dobře pasuje k hardrockové klasice. Odvážné hlasy dokonce mluví o tom, že to bude tento Chorvat, který jednou nahradí Coverdalea v čele kapely, což by ale nebylo moc šťastné řešení. Spekulovat, zda k tomu dojde je bezpředmětné, protože Jelusick se v době, kdy Whitesnake koncertně stojí, věnuje sólové kariéře. Při této příležitosti světu představilprojekt, který nese jeho příjmení. Prostě jen Jelusick…
Možná se tím Dino chtěl odstřihnout od předchozí tvorby, kterou dělal na začátku kariéry, jež se nesla spíše na vlnách klasické chorvatské populární hudby. S tou jeho současná tvář nemá prakticky nic společného, mladý Chorvat od roku 2006 ušel velký kus cesty a skutečnost, že kromě Davida Coverdalea si jej pro projekt Dirty Shirley ke spolupráci vybral i bývalý kytarista Dokken George Lynch, už o něčem svědčí a zajištuje to Jelusickovi slušné renomé. Ukazuje to ale také paralelu se v současné době protežovaným zpěvákem Ronniem Romerem, který se přes angažmá u hvězdných jmen (také spojených s Deep Purple) dostal k tomu, že je jedním z nejviditelnějších pěvců, přestože začíná být jeho všudypřítomný projev poněkud otravný. Tohle hrozí i Jelusickovi, ačkoliv dnes je jeho vokál ještě mírně neoposlouchaný.
S debutovým albem projektu Jelusick „Follow The Blind Man“ jde Jelusick poprvé sám s vlastní kůží na trh. I proto je jasné, že je třeba počítat s nějakými neduhy, ne každému se z debutového alba povede vytvořit nadčasovou klasiku. A tou „Follow The Blind Man“ rozhodně není. I když se na albu Jelusick snaží, co může a napíná hlasivky, co to jde, jeho kytary bouří a sází jeden tvrdý riff za druhým, výsledek je, kulantně řečeno, rozpačitý. Nejde o to, že by člověk od člena Whitesnake čekal trochu tradičnější muziku, možná i lépe zprodukovanou, ale přece jen otřepaný soudobý eurometal není to, co by cílová skupina (tedy zejména fanoušci Whitesnake, na které se míří i v promomateriálech) čekala. Jelusick nemůže tvořit podle starých pravidel, protože v dobách největší slávy Whitesnake ještě nebyl na světě, ovšem albu by slušel mnohem větší nadhled, muzikantský vtip, neotřelé nápady a slušnější produkce. Toho se mu nedostává.
Až na pár výjimek jako výborná titulní „Follow The Blind Man“, v níž Jelusickův bluesový projev místy až nápadně připomene Coverdalea, nebo lehkonohá „The Great Divide“ vyšperkovaná výtečnými kytarovými sóly, jsou skladby chabé až běda a je jasně znát, že skladatelský talent musí Jelusick pilně trénovat. Pomáhá si zbytečně tvrdým zvukem, který jeho hlasu nesluší a za který maskuje všechny kompoziční nedostatky. Když se pokusí o rádobymoderní metalcorový murmur ve slaboduché „Acid Rain“, je to poslední hřebíček do rakve desky, podobně jako takřka neposlouchatelná, přeřvaná „Chaos Master“, která kopíruje snad všechna klišé soudobé rockové tvorby.
„Follow The Blind Man“ nelze považovat za dobrou desku. Jelusickovi se start sólové kariéry nepovedl podle představ a očekávání, a ačkoliv se album tváří moderně, jako kdyby chtělo zaútočit na mnohem mladší posluchače než jaké Dino dosud oslovoval, výsledek je skrz na skrz průměrný. Tak snad příště…
|
