Kdeže loňské sněhy jsou… Jak by mohl být Duff McKagan, slavný basista legendárních Guns N`Roses, ještě považován za punkera, ačkoliv se tak celá léta prezentoval? Jenže s věkem přichází korekce názorů, inspirace se mění, stejně jako hudební vkus jedince. Jestliže Duff jako své největší vzory zmiňoval typické punkové party U.K. Subs, G.B.H., Sex Pistols, Ramones či hardcorové průkopníky Dead Kennedys, dnes by k nim jistě přidal další vlivy. Rčení "jednou pankáč, navždy pankáč" u něho neplatí, protože je v takovém hudebním rozpoložení, že ani punkovou hudbu neprodukuje. Je na prahu šedesátky, jeho srdce tíhne ke zvolnění a k americkým tradicím, ke kterým se hlásí výrazněji než jen vlajkou na tričku. Ale je to v pořádku.
Duff je opět členem Guns N`Roses, s nimiž už sedm let brázdí svět s takřka neměnným repertoárem, i skalním fanouškům už dochází trpělivost s tím, jestli bude nějaká nová deska nebo nebude, protože vydané singly všelijaké úrovně jsou jen chabou náplastí. A protože na sólovou kariéru po návratu do GN`R nezanevřel ani kytarista Slash, tak proč by měl Duff. Axlovi zjevně sólové ambice ostatních členů kapely už nevadí jako v devadesátých letech, kdy s nimi za to vyrazil dveře. Jak se Slashem, tak s Duffem. Když McKagan vydával soukromý debut „Believe In Me“, uváděl jej slogan „…takhle by zněli Guns N`Roses, kdybych vládl já…“ a jeho hudba měla blízko k zárodku GN`R, byla ostrá, punkově energická, neotesaně přitažlivá, a i když deska ukázala, že Duff není a nikdy nemohl být stěžejním autorem u Guns, kvalita byla nepopiratelná. V tom je novinka „Lighthouse“ podobná, ovšem jinak je úplně jiná.
Duff McKagan z roku 1993 a Duff McKagan z roku 2023 jsou zcela jiné osobnosti. Třicet let starý obraz McKagana je plný chlastu, kokainu a nezodpovědnosti, kdežto Duff dnešních dnů je vystřízlivělý politický glosátor seattleských novin, milovník bojových umění, spisovatel a byznysmen. Proto jeho hudbu musel zákonitě postihnout přerod. Stejně jak byla „Believe In Me“ výpovědí o jeho životě v kocovině po turné „Use Your Illusion“, může být „Lighthouse“ chápána jako střízlivý pohled do budoucna, který symbolizují zejména tradice americké hudby. „Lighthouse“ je stále rocková deska už jen proto, že v jejím srdci se ozve ryčná punkovka „Just Another Shakedown“, což je připomínka staré Duffovy tváře, či že ve výborné „Hope“ si zasóluje Slash a Duff napíná hlas až k netušeným metám.
Podstata desky je jiná, stylu, jaký Duff McKagan hraje, se také říká heartland rock. Léta z něho udělala rockového písničkáře, který má blízko k Tomu Pettymu, Bobu Segerovi, Johnovi Mellencampovi či Bruci Springsteenovi. Jejich vlivy ve skladbách „Longfeather“, „I Saw God On 10th St.“, či „Fallen“ přímo rezonují a nabízejí dosud neslyšený pohled na Duffovu tvorbu. K nim McKagan přidává i další paletu nálad, v „Holy Water“ si pohrává s náladami starých The Rolling Stones, čímž může připomenout někdejšího kolegu Izzyho Stradlina.V „Lighthouse“, v jejíž druhé části se objeví Iggy Pop, či v „I Just Don`t Know“ (shodou okolností v ní na kytaru hraje Jerry Cantrell z Alice In Chains) se ke slovu dostává atmosféra seattleské klubové scény, z níž kdysi Duff vzešel Duff a o pár let se na ní zrodil grunge.
Těžko říct, jaký podíl či jaký vliv by mohl mít Duff McKagan na nové desce Guns N`Roses (pokud nějaká vyjde), protože od tvorby kapely se značně odchýlil. Oproti stadionové mohutnosti Guns působí jeho dnešní tvorba až minimalistickým dojmem, až se nechce věřit, že takovou desku mohl natočit kdysi největší hudební bouřlivák této legendy.
|
