17. listopadu rockeři mohli slavit hned dvakrát... Jednak se samozřejmě zavzpomínalo na svržení komunistického teroru a jednak do Prahy dorazila rocková legenda Glenn Hughes. Pro všechny „párplofily“ byla tudíž návštěva Retro Music Hall naprosto povinná záležitost. I já jsem samozřejmě nemohl chybět. V Retru jsem byl poprvé a musím říct, že je to pro podobné akce opravdu výborný klub. Člověk vidí z hromady pozic a ten kdo má přece jenom smůlu, tak si může užít plné detaily buď na velké projekci nebo na menších, které jsou umístěny na různých místech klubu...
Trošku mě zaráželo, že když se mě lidi ptali, na co vlastně jdu, tak jim jméno Glenn Hughes nic neříkalo. Musel jsem tudíž argumentovat, že je to „ten, co hrál a zpíval v Deep Purple a Black Sabbath“. Těžko říct, jestli si mysleli, že razím na Iana Gillana, ale to je fuk... Pátek totiž patřil jen a pouze Glennovi! Člověku, který má takové charisma, že stačilo, aby jenom na tom podiu prvně brnknul do struny. A co potom, když se opřel do mikrofonu... Husí kůže a naprostý propad do koncertní atmosféry. Nemůžu říct, že bych byl nějaký velký pozorovatel jeho sólové dráhy, ale poslední dvě řadovky mým sluchovodům neunikly a hlavně novinka „Music For The Divine“ je naprosto strhující záležitost. Nejsem nikdy moc nadšený, když kapela hraje příliš nových songů, které ještě nemám pořádně v krvi, ale tady jsem se na ně těšil. A dočkal jsem se ve velké míře.
Celá show začala jako nová placka. „The Valiant Denial“ je krásně gradující kousek, který funkci otvíráku splňuje výtečně. Glenn shodil hřívu, ale jinak to byl ten starý dobrý divočák. Sympaťák od pohledu, který ví, jak pracovat se svými fanoušky. Ač se mi zdály reakce ze začátku mírně vlažné, tak ke konci se už celá hala třásla od základů. Zajímavostí bylo, že jakmile se skladba rozjela, tak hodně lidí soustředěně poslouchalo, což se dnes na koncertech příliš nevidí. A propo, když se zastavím u složení publika, tak samozřejmě převládali starší pamětníci, ale k mé radosti se našlo i několik lidí, kteří v době největší slávy Glenna Hughese ještě několik let čekali na příchod na svět. Abych se ale vrátil k hudbě... Z novinky zaznělo hromadu kousků, z nichž připomenu např. „Monkey Man“, která se může chlubit zajímavě melodickým refrénem, „Steppin On“, kterou jsem pořádně ocenil až právě po tomto koncertě, nebo vygradovaná klasika „Nights In White Satin“ od MOODY BLUES, která Glennovi náramně sedne. Chyběly v ní sice ty specifické „éterické“ vokály, ale i tak naprosto strhující zážitek. Ten večer zazněla ještě jedna předělávka a to známá „A Whiter Shade Of Pale“ od PROCOL HARUM, což Glenn pojal opět velmi emotivně. Z předchozí nahrávky zazněl hlavně ten nejlepší kousek „Orion“. Ty absolutní vrcholy však mají na své pažbě něco přes třicet let. Když se ozvaly první tóny
titánské „Mistreated“, tak se mi takřka rozklepaly kolena. Při závěrečné vokální kreaci se do toho ještě přidalo příjemné mrazení v zádech.
 To jsem však ale nevěděl, že to hlavní teprve čeká za dveřmi. „You Keep On Moving“ jsem si tajně v skrytu duše přál, ale nějak jsem v ní nedoufal. Jenomže ona přišla a s ní absolutní vrchol koncertu. Opravdu jsem ani nedoufal, že tuhle geniální kompozici někdy v životě uslyším živě. K absolutní euforii chyběl snad už jen zpěv Davida Coverdala... Tímto původní set skončil, ale každému bylo jasné, že se ještě něčeho dočkáme... První skladba na přetřes byla „Soul Mover“ ze stejnojmenného alba. Pecka končí a hned se napojuje další srdeční záležitost a věc, kterou jsem opět nečekal – „Burn“. Hard rockový uragán v té nejpreciznější podobě. WHITESNAKE tímhle megaopusem začínali svojí show ve Vizovicích a Glenn tímto končil. Kdybyste se mě před rokem zeptali, jestli za jeden rok tuhle skladbu uslyším živě hned dvakrát, tak se vám asi vysměji... Když už jsem zmínil WHITESNAKE, tak se neubráním srovnání. Družina Davida Coverdala to samozřejmě rozjela v o něco větším stylu, přičemž se není čemu divit, když jim pod podiem topilo přes dvacet tisíc nadržených fandů. Co se ale týče zpěvu, tak Glenn vyhrál. Jeho původní party totiž David nestíhá a celkově bych řekl, že má dnes s touhle věcí menší problémy (Což se ale nedá říct o zbytku repertoáru!
WHITESNAKE zahráli nejlepší koncert, co jsem měl zatím možnost vidět.)... Koncert končí a mě přemáhají pocity euforie blaženosti. Čekal jsem opravdu dobrý koncert, ale že to bude tak strhující jsem vážně netušil. Glenn Hughes svým přirozeným projevem a vysokým nasazením poslal všechny návštěvníky Retra do kolen. Celé to nakonec umocnil velmi přátelskou autogramiádou, která také nemá obdoby, protože se Glenn pohyboval normálně mezi lidmi. Žádný stolek, přes který se nemůže člověk ani nahnout. Fotka? Absolutně žádný problém... Takhle, dámy a pánové, vypadá pravý přístup ke svým fanouškům! „Hvězdy“ z různých kapel (i českých), které toho dokázali ani ne čtvrtinu co tento člověk, by si měli vzít příklad... Smekám a hluboce se klaním! Díky Glenne za tento nezapomenutelný zážitek a těším se na další návštěvu! Ano, The Voice Of Rock je nálepku věru zasloužená.
P.S.: Když si teď představím, jak asi vypadaly koncerty DEEP PURPLE v sestavě Hughes a Coverdale, tak jenom slintám. Ať si každý říká co chce, ale ti nejlepší „párplové“ nebyli s Ianem Gillanem za mikrofonem...
|
