Temple of Shadows, vydané kapelou Angra v roce 2004 patří mezi mé nejoblíbenější power metalové desky. Proč? Protože více než hodina, kterou album trvá, ubíhá zatraceně rychle, příjemně a vůbec ne obyčejně.
Album otevírá symfonické instrumentální intro, ale hned po něm začíná pořádná jízda - skok do speedově laděné Spread your wings, velmi melodické a nápadité skladby, zahrané ve velmi vysokém tempu. Ve stejném stylu se (až na jednu výjimku) odehrává i dalších šest songů, ve kterých si kapela rychlostí místy nezadá ani s takovými ‚šílenci‘ jako jsou Dragonforce, jen ji podle mne dokáží zvládnout kompozičně lépe. Zmíněnou výjimkou je balada Wishing Well pod číslem 4, která patří ve své kategorii, co se mého vkusu týče, ke špici.
Hlas Eduarda Falaschiho je suverénní, položený vysoko, ale schopný i přitvrdit. Velmi čistý a ohebný, ale stále metalový. Rozhodně je to hlas, na kterém by se dalo postavit celé album. Angra si je toho vědoma, ale využívá této skutečnosti jen do jisté míry. Eduardo má hodně prostoru, ale stojí za ním navíc ještě síla obrovské kompoziční a instrumentální excelence kapely. Tedy žádná one man show, ale skvěle vyvážený celek. Mimoto se tu jako hosté za mikrofonem objeví taková jména jako Kai Hansen (Gamma Ray), Hansi Kürsh (Blind Guardian) nebo Sabine Edelsbacher (Edenbridgre).
Na kytary je kladen velký důraz, což není vůbec na škodu. Umí se utrhnou do krátkých sól se stejnou vervou jako navzájem spolupracovat. Zvládat sekané riffy i harmonické melodie. Jejich hra se neustále vyvíjí, posouvá dál, stejně jako skladby samotné. Bicí ženou kapelu vpřed jak se sluší a patří. Nepatří zrovna mezi nejtechničtější, ale hrají s patřičným důrazem.
Zvuk je skvělý, takže vynikají výborné hráčské výkony všech zúčastněných. Jenom ta basa možná mohla být trošku víc vytažená, ale to je opravdu jen rýpnutí ze zoufalého nedostatku stížností.
Angra není vyloženě experimentální kapela, je jen otevřená odvážným nápadům, kterých má spoustu a dokáže je využít. Oproti například ne zcela nepodobné Avantasii je tu však pompéznost nahrazena spíše hardrockovým drivem (co se první půlky týče) a progresivitou (v půlce druhé). Album totiž začíná jako ten příslovečný nářez, ale od sedmé skladby se už začíná ve větší míře projevovat otevřenost a rozhled kapely: zpomalí se, čím dál více se projevuje zmíněná progrese, tedy i klávesy se dostávají více ke slovu. Objevují se přemýšlivé a křehké plochy a například i latinskoamerické rytmy, flamengová kytara nebo rumbové perkuse. Postupně přibývá melancholie, akustiky a meditativnosti. Poslední čtvrtina alba by se někomu mohla zdát po počátečním nabuzení trochu moc vláčná, ale mě, jako nenapravitelnému romantikovi, připadá krásná.
Vše symbolicky vrcholí opět symfonickým outrem. Jak může album během jedné hodiny projít tak radikální a přitom přirozenou a téměř nepostřehnutelnou proměnou? Nevím, ale Angře za to skládám poklonu skoro až na zem.
|
