 Ať mi ještě někdy někdo tvrdí, že klasický hevík je dávno pohřbená záležitost. Jedině snad, že by tím měl na mysli rozjuchaný hřbitov z obálky alba „No Middle Ground“. Pokud jsem si totiž zpočátku marně lámal hlavu nad významem prapodivného obalu nového alba slovenskočeských Vindex, tak už jsem pochopil. Jestli totiž bude jednou takovýhle životabudič pouštět vrchní grave digger (a nemám tím zrovna na mysli Chrise Boltendahla, i když i o něm řeč bude…), tak tam, podobně jako ti vymalovaní hezouni na obálce, budeme jančit/tančit všichni!!!
Nejsvětlejším momentem téhle juchanice je fakt, že Vindex nemají zapotřebí míchat do svých postupů žádnou modernu a vystačí s prazákladem klasického heavy metalu, na který jemně zavěšují power, speed či hard rockové ozdoby . Ač toto konstatování zní nesmírně suše, skrývá se za ním silně šťavnatý kus flákoty. Stačí jen ke všem vzpomínkám přistoupit s nadšením, které Vindex na placku nahrnuli snad za pomoci motorizované stavební čety, přihodit na stokrát ohmataný základní šutr cihličku, která vás spolehlivě odliší od konkurence a pak už jen vykročit tou správnou nohou. První zásadní krok Vindex spáchali v loňském roce svým debutovým albem „Power Forge“. A neboť tohle dílko je možné zařadit mezi povedenější kousky na „tuzemské“ heavy scéně, dalo se očekávat stejně povedené pokračování. Vindex při kroku druhém nabrali živého tlučouna, intenzivně zapracovali na zvuku a jinak vsadili na stejného koně. Energií prosycené melodie a jedinečný zpěvák Luděk Struhař. Tenhle křikloun snad přibrušuje ve volných chvílích své hlasivky struhadlem a rašplí a je tím nejvýraznějším poznávacím znamením kapely. Hlas z rodiny nezaměnitelných, hrubý, chraplavý, řezavě agresivní projev stylu Udo Dirkschneidera, či (zmíněného) Chrise Boltendahla, nasycený zabijáckou silou. Silou, která neztrácí na intenzitě ani v momentech, kdy Luděk zjemní do „čistého“ zpěvu a narůstá, když si Luděk dovolí hlasivky našponovat na samou hranici prasknutelnosti. Domalujte si štiplavé kytary, atmosférický ječák v refrénech a velice jemné a nenápadné klávesy, které dostanou-li trochu prostoru, zní v jinak syrové atmosféře velice majestátně a máte před sebou extraligové album.
Muzika Vindex zní i přes svoji naléhavost svěže a optimisticky. Ke všem výše zmíněným kladům alba připočtěte i decentní náznak civilního heroismu v povedených textech. Co taky jiného čekat, opěvují-li Vindex témata, týkající se víry v pravdu, síly snů a fantazie, svobody a volnosti, či odporu k všeználkovským kazatelům. Pasáže, které by v jakémkoliv jiném podání mohly znít jako prázdné morality, působí v tomhle kabátku jako nevtíravá dobrá rada starýho kámoše a já verše typu „…moderní hadry a bláznivý mejdany, auta, domy na pobřeží, tohle není to nejlepší, co tě může potkat, život nabízí mnohem víc…(„Trigger Your Fantasy“),“ případně „…je jeden moudrý zákon, kterému se podřizuji, všechno co děláš, dělej s chutí… („Evermore“)“ zobu Vindexu z ruky. Vindex se i vtipně vypořádali s tématem balada. „Fools Don´t Change“, svým odláskovaným textem i kraťoučkým zvolněným úvodem pomalejší zpracování evokuje, ale Vindex dokazují, že i „povinnostem“ se lze vyhnout s nadhledem a šťávou. Jen tak na okraj, za největší pecku bych označil „The Crossroads“ (podle které snad měla být deska původně nazvaná), nejzpěvnější záležitost s výraznějšími klávesami a krásně ubublanou basou, ale to platí tady a teď, zítra klidně sáhnu někam jinam, na „No Middle Ground“ je totiž z čeho vybírat.
Takhle nějak to dopadá, když se o moudrosti zmíněné v „Evermore“ nejen kecá, ale když se podle ní dělá. Vážení polokrajané Vindex, lejte mi na hlavu vaší živou vodu kýblema dál a dál a nešetřte mě ani v nejmenším.“No Middle Ground“ si budu rád užívat od prvního do posledního tónu zas a znovu.
|
