Kapitola 1.
První noc na Axxisštejně
Kde je hlavní důvod toho, že se Bernhard Weiss spolu se svým spolkem Axxis stále ještě pohybuje po hudebním poli? Na první pohled by se mohlo zdát, že jde hlavně o jeho schopnost napsat povedené melodie a sem tam z nich vytvořit mimořádně chytlavou hitovku, to vše zcela v duchu tradic germánského melodického metalu. Jenže ono to asi tak jednoduché nebude. Za prvé, z uvedeného prazákladu vaří poměrně široká základna, takže bez špetky originality to nepůjde. Základní německou melody-buňku mají Axxis zadřenou hodně hluboko pod kůží. A ať zrovna ve světě zuří jakákoliv hudební revoluce či dočasná vývojová bouře, drží se jí zuby nehty. Jen k ní dokáží v duchu nově vzniklých revolučních hodnot přimíchat vždy nové, aktuální podněty. Ať už jde o vliv Seattlu nebo boom něžného pohlaví u mikrofonu. Při pohledu z druhé strany se však varovně vytrčí ukazováček. Axxis jsou stále stejní a jiní nebudou. Od vydání prvního alba dosáhli své plnoletosti a odmyslíme-li si efektová, moderní a dobová cingrlátka, stejně se u nich nic zásadního za celou nezměnilo. S každým dalším albem se rozvíří vlna hlasů, že návštěv v zemi Axxis bylo už dost a že Axxis žijí ve svém vlastním světě podle šablony. Ruku na srdce, proč však měnit něco, co sice někdy víc a někdy míň, ale v zásadě funguje? A tak za nejpodstatnější životní vlastnosti tohohle spolku považuju vytrvalost, zarputilost, houževnatost a neústupnost. Právě tyhle (ne)ctnosti jsou patrně tím důvodem, proč jsou Axxis tam, kde jsou. Za sebe říkám, že vzhledem k posledním albovým počinům se mi na klávesnici vkrádá cosi frázovitého o zrání a vínu. Nicméně je fakt, že proces kvašení byl v jejich podání leckdy hodně zatuchlou záležitostí. Předsudky i odsudky stranou, smiřme se s tím, že Axxis nikdy nebudou stylotvůrci, průkopníky či revolucionáři. Smiřme se s tím, že Axxis se budou za všechny své minulé i budoucí hříchy stále někomu povalovat v žaludku. Smířeno? V tom případě planeta Axxis spouští oponu svého království noci.
V roce 1989 Axxis vydali svojí prvotinu „Kingdom Of The Night“. Hodně povedené dílo, díky němuž Axxis velice důrazně vešli do povědomí příznivců melodií. Pro škarohlídy dodávám: ano, na dlouhou dobu také poslední ucelené dílo, díky kterému se v povědomí udrželi jako úspěšná kapela. Definice „Nočního království“ (a tím i Axxis-příběhu) je jednoznačná. Dynamické, přímočaré, skočné a jednoduché kompozice, líbivé a bezproblémové kytarové riffy (docela chápu, že ortodoxním metalistů tahle kapela pro svoji davovou líbivost a přístupnost prostě nemůže jít pod nos), stadionově vykřičitelné sborové refrény a nezaměnitelný pisklavý vokál Bernharda Weisse. Právě hlasivky tahouna kapely jsou tím nejkontroverznějším poznávacím znamením kapely a Bernhard v budoucnu ještě mockrát uslyší hromadu uštěpačných přípomínek na svůj pracovní nástroj.
Na „Kingdom Of The Night“ nenajdete slabinu. Ač se zdánlivě jede podle jednoho vzoru, kapela rozmařile rozhazuje svoje nápady, jak kdyby jich měla na skladě nepřeberné množství i do budoucna. Axxis vás vcucnou, zamotají do chytlavých melodií a nekonfliktních kytarových hrátek a na konci optimistického tobogánu vám k sladkému lízátku vrazí do ruky i lístek na další jízdu. Dobře si vzpomínám, jak jsem si (tenkrát, když bylo, nebylo…) stále dokola pobrukoval refrén úvodní „Living In A World“. Tahle skladba má totiž tu výhodu, že album otevírá i uzavírá, proto se do uší zasekne nejsnáz. A na podobně přitažlivě skočné zpěvnosti stojí každý jednotlivý kousek desky. Snad jen s výjimkou pomalých „Fire And Ice“ a „Tears Of The Trees“, kde sice tempo zvolní, ale nadýchanost klenutých melodií zůstává a teskná naléhavost (a v „Tears Of The Trees“ i příjemně atmosférické klávesové malování), dokreslená decentně dávkovanou štiplavou kytarou dokonale doplní pocitovou mozaiku.
Každá akce vyvolá reakci. Z hlediska dalšího směřování je pro Axxis „Kingdom Of The Night“ nejzásadnější okamžik. Troufnu si tvrdit, že Axxis byli jednoduše v nejlepší chvíli na nejlepším místě s tím pravým materiálem. Tomu i odpovídala reakce posluchačstva (a nejspíš i managementu), které se dožadovalo další melodické porce made in Axxis. Bohužel, ne vždy platí, že kutí žhavého železa je tím nejrozumějším krokem.
|
