Stejně mám, ač to tak někdy vůbec nevypadá, ty české bigbítové kapely rád. Vážně. Obzvlášť takové, které se vyloupnout zdánlivě odnikud a najednou je jich všude plno. Tedy alespoň v prostoru mezi mýma ušima. Takové, co se mi v palici statečně zaseknou drápem a už je odtud ne a ne vyhnat. Recept na to je přece tak jednoduchý. Zpěvné, melodické a zapamatovatelné skladby, přibroušené kytary, patřičné nasazení a drive, hráčská vyzrálost a zručnost, a samozřejmě charismatický hlas mistra pěvce. Pak stojí za to se o podobně vypečených spolcích zmínit i přes to, že jejich jediný zářez na albové pažbě (no, dejme tomu, v tomto případě jeden a půltý…) se už pomalu loučí s věkovou kategorií batolat. A stejně tak nevadí, že hudební postupy kapely patří do kategorie tradičních a jejich kořeny lze vcelku bez námahy identifikovat. V tomto případě totiž platí, že i špetka osobitosti dokáže udělat divy. Banda, která mi do výše vytvořené kolonky bez problémů zapadla a s dávkováním osobitosti rozhodně nešetřila, pochází z Uherského Hradiště a honosí se optimistickým jménem Hysteria. Jejich placka, jež mi dokázala dokonale pohladit kovovou dušičku, se nazývá „Ztracená tvář“, což samo o sobě je hozená rukavice všem nepřejícníkům a docela odvážný krok, svědčící o dostatečném sebevědomí kapely. Ke zmíněné polovině zářezu jen dodávám, že debutovému albu předcházelo demo z roku 2002 „Poslední večeře páně“.
Hudební cítění Hysterie se pohybuje někde na hranici mezi hardrockem a klasickým heavy metalem. Nahrňte na hromadu Accept, Twisted Sister, Faithful Breath i Judas Priest, dosypte k tomu pionýrské nadšení a nekomplikovanost uvedených interpretů z osmdesátých let a vzniklou pozitivní míchanici zasaďte do zahrádky v té naší vesničce, malé, střediskové, někde uprostřed Moravy. Výsledkem jsou šťavnaté melodie, zabalené do příslušně drsného kabátu a prezentované velice příjemným, chlapácky nakřáplým vokálem. A hlavně, na rozdíl od podobně hrajících spolků, se kluci z Hysterie elegantně a s nadhledem vyhnuli všem největším pokleskům tuzemského bigbítu. Žádná vlezlost a kolovrátkovost, žádné nudné vycpávky coby kontrast ke dvou hitovkám, žádný ublemtaný, povinně sladký cajdák a žádný pokus o primitivně vychechtané texty.
Za sebe můžu říct, že první větší polovina (sakra, polovina je snad polovina, tak jaká větší polovina…?) alba mě chytla nepatrně silněji, než závěr alba. Snad je to tím, že v závěru „Ztracené tváře“ Hysteria tlačí na dravější pilu přece jen důkladněji. Takže klobouk až dolů k podlaze smekám za úvodní svižnou a řezavou „Ruskou ruletu“ a především za obě skladby, pohrávající si s baladickým motivem, „Svatozář“ s rozmáchle zpěvným refrénem a titulní „Ztracenou tvář“ s poeticky bardovským vyprávěním a s jemným píšťalkovým oživením. Takhle nějak vypadá svébytná srážka brichtovské poetiky v pomalé a landovské agresivní melodiky v rychlejší pasáži. Dokonalost Hysterie vyleze na povrch i v závěrečné „Liduně z Rudic“. Cítíte, jak název skladby přímo žadoní o nekonečnou hospodskou řehtandu? Všichni textaři, pozor, čmárujte do notesů o sto šest a přitom nasajte nadhled autora textů Richarda Mastila (mimochodem, i majitele poznávacího znamení Hysterie, tedy barevného a zvučného vokálu). Ono totiž legrandu lze dělat i bez stupidit a hloupých banalit „…derou se ďáblu vstříc páni z Nemanic a svítat začíná (i vám)“ . Hodně nadupané album.
Pokud snad ještě váháte nad tím, zda se s Hysterií začít kamarádit, nasajte na jejich stránkách „Poslední večeři páně“. K té přihoďte další dva roky zkušeností a pak zaručeně skončíte u „Ztracené tváře“. A tak zbývá už jen popřát i Vám to, co přeje Hysteria svým posluchačům: „Příjemný poslech a čisté uši!“
|
