Už při prvním letmém pohledu do bookletu alba „Prodavač stínů“ mě napadlo, že od bezstarostných časů „Ztracené tváře“ se moravská Hysteria posunula někam blíž k říši tajemna, mystičnosti a fantazie. Minulé album Hysterie se mnou zamávalo na první poslech, a to zejména svou nekompromisní přímočarostí. To, co naznačil vjem vizuální, mi potvrdily i smysly sluchové. Hysteria sice nijak zásadně, ale přece jen slyšitelně pozměnila svojí zaklínací formuli. Na jedné straně je její hudba pestřejší a nabízí vícero zajímavých poloh. Na straně druhé, najdou se na desce plochy, kdy větrem ošlehaní bigbítoví vlci skryjí nabroušené zuby a tváří se poněkud usedle.
Hlavním kladem aktuálního alba „Prodavač stínů“ je fakt, že Hysteria neztratila nic ze svých přitažlivých poznávacích znamení. Klasický heavy metal s výlety k hardrocku, speedu, klávesové pompéznosti, stavějící na přitažlivé melodičnosti a zpěvnosti. Na albu se najde kupa velice chytlavých a šťavnatých momentů, kapele to sebevědomě šlape, Richardovi to skvěle zpívá, hlasoví pomocníci teatrálně umocňují atmosféru dramatických momentů a povedená muzika je doplněná zajímavými texty. Hysteria dokáže elegantně a nevtíravě zapracovat do vlastního výrazu jiskřičky úspěšných kolegů. A tak na albu potkáte manowarovsky - ale pozor, to je myšleno jako pochvala - rozmáchlé pózování („Nenávidím“) oslavné stratoklávesování („Interdikt“), zacítíte i pochodové sólování pirátů z Running Wild („Spálit kříž je málo“) a samozřejmě, nelze zapomenout na brichtovsky načichlé vokální linky. Všechny tyhle momenty slouží celku a dotváří vlastní tvář Hysterie, která mě nejvíc okouzlila v drtivém speedmetalovém „Interdiktu“, valivém a pestrém „Spálit kříž je málo“, při kterém dokonale protřepete celé tělo a v závěrečné titulní pecce „Prodavač stínů“, s úžasně narůstajícím vzrušením a gradující atmosférou. K srdci mi přirostla i poetika a básnické obraty Richarda – textaře. U „Ztracené tváře“ mi lyrická stránka přišla trochu přirozenější a plynulejší a proto doporučuji popadnout booklet do ruky, napnout slechy a při poslechu alba se nenechat ničím rušit.
Kluci tentokrát nevsadili na čistě nabroušený výraz a snaží se obohatit svůj rejstřík o širší paletu pocitů a postupů. A to je pro mě kamenem úrazu. Tam, kde dřív Hysteria bez okolků sešlápla rychlostní pedál, a nedovolila myšlenkám se rozběhnou, tam si občas začíná hrát s náladou. A ač z těch našlápnutých momentů přechází do přístupnějšího, hudebně nadýchnutého a optimisticky rozjásaného výrazu a měla by se tím pádem stát masově stravitelnější, nemůžu se zbavit dojmu, jako by tohle roubování myšlenek nedokázalo udržet napětí a sklouzlo do usměvavé snídaně v trávě, při které se servíruje banán s horčicí. A tahle kombinace mi nějak nejde pod nos. Snad měla Hysteria obavu, že svým dravým projevem vyplaší své příznivce a tak se je snaží usmířit metodou biče a cukru. Znát je to zejména u skladeb „Sliby“ (nebýt refrénového změknutí, je to jedna z nejlepších věcí na albu) a na baladickém motivu vystavěné „Nevěřím“. Narůstající tempo a napětí ve slokách, folkově oslavná hrdinská jednoduchost v přechodu k refrénu a najednou bác! Po dravé, emocionální bouři mírumilovný a sladký refrén. Případně naopak v syrové „Svaté válce“ a hutných „Zabijácích andělů“, kde silným refrénům předchází nerozhodný úvod. Naštěstí dravci z Hysterie po většinu času cení tesáky ostošest, takže svižná přitažlivost na albu převažuje. Rozčarování (jediné a tedy snadno omluvitelné) mi přinesla skladba „Černá svíce“, kde kontrast mezi fenomálně uskřípaným hlasem inkvizitora, brutálně krvavými obrazy, vyvolanými náladou skladby a slaďoulinkým mávátkově zpívánkovým refrénem je až ubíjející.
„Prodavač stínů“ stojí za zvýšenou pozornost. Ve snaze o větší pestrost Hysteria trochu přiškrtila spontánní nespoutanost a přiblížila se širším masám. Nebudu soudit, zda je to dobře nebo špatně, to ukáže čas. Řeknu to asi takhle. Po seznámení se se „Ztracenou tváří“ jsem netrpělivě očekával „Prodavače stínů“. A rozhodně jsem potěšen. Pokud bych býval „Ztracenou tvář“ minul a seznámil se nejdřív s „Prodavačem stínů“, stoprocentně bych si díky kvalitám tohoto alba svou třískotéku o prvotinu Hysterie rozšířil. Jen mé okouzlení z moraváků by pak bylo o ždibeček silnější.
|
