Když jsem zhruba před rokem na žádost jednoho z fanoušků brněnských Ironcross (bez vědomí či intervence kapely) proháněl ušima první zvukové vzorky chystaného dema „Forgotten Battles“, netušil jsem, že si tak trochu zadělávám do vlastního hnízda. Kluci tentokrát už zcela vědomě a systematicky přihodili k tehdejším dvěma skladbám další páreček a coby reprezentativní vzorek své tvorby (neb v trezoru už by mělo být nachystáno plnohodnotné album) vyráží oficiálně do světa. A já jsem najednou s údivem zjistil, že jsem tak trochu vystřílel své nejprůraznější náboje už v minulém kole. Nebo že by se snad s podobným problémem potýkali i samotní Ironcross?
U brněnských válečníků se nic zásadního nezměnilo. Hrnou tradiční hevík, stále mají texty zaměřeny na války, bitvy a šarvátky. Ubylo trochu epičnosti, ale jinak všichni zmínění předchůdci a vzory (pro připomenutí, zmiňoval jsem Manowar, Grave Digger, Accept, Virgin Steele…) zůstávají hrdě stát na svém místě a Ironcross se vydatně inspirují. Kromě zmíněných kapel mě při poslechu „Forgotten Battles“ však přepadla i neodbytná myšlenka, týkající se švédských Dream Evil. Ne snad, že by Ironcross nasávali bojové plány přímo od těchto ostrých hochů, spíš začínám mít takový dojem, že pod rukama železného kříže vzniká „The Book Of Heavy Metal Part II“. Ale zatímco se „zlí snílci“ svým záměrem nijak netajili a pojali ho velice svojsky, u Ironcross přinesla nová várka do mého původního nadšení kapánek pochybností.
Co v prvním kole vypadalo jako zajímavý inspirační koktejl, to se začíná výrazně separovat. Výsledkem je, že tuzemský „The Book Heavy Metal Part II“ se skládá z těchto kapitol: 1. Manowar, 2. Grave Digger, 3. Hammerfall, 4. Accept. A ještě ke všemu obě už známé skladby míří mnohem blíž ke středu terče (obávám se, že nejde o pouhý osobní zvyk na již ochutnané plody) a novinky si cestu do černého nějak ne a ne najít.. Respektive, majestátnost „The Brave“, která na mě udělala největší dojem, se u čerstvých střel nekoná, u „Burning Stone“ a především u „Supersonic Rock´n´Roll“ se vaří z mnohem syrovějšího a střídmějšího základu. Což by nemusela být zas taková chyba, jak je zřejmé u „Khalkin Gol“. V refrénech však naberou obě novinky podobu nečekaně blízkou osvědčeným persónám. Jistě, Hammerfall (oproti „Supersonic Rock´n´Roll“) působí mnohem košatěji a Accept (oproti „Burning Stone“) razantněji, ale Ironcross se dostali na poměrně ostrou hranici. Na jedné straně oblíbená hláška, že v klasickém heavy metalu se nic nového nedá vymyslet (kterou v „Khalkin Gol“ a „The Brave“ sice Ironcross potvrdili, ale zároveň se s ní důstojně vyrovnali) a na straně druhé káravé povytáhnutí uší za přehnanou inspiraci (ne, ne, ještě stále nechci použít výraz opisování).
Za nejpovedenější útok Ironcross tak i nadále považuji skotskými dějinami inspirovanou „The Brave“, které jemné oživení v podobě podkreslení vypravěče stylovým dudáckým pozdravem náramně sluší. Dopustit nedám ani na šlapavou „Khalkin Gol“, ale tím mé válečné opojení končí. Zbytek proma už jen naznačuje, že i hrdost z blýskavého vyznamenání časem může zešedivět a stát se rutinou. Takže v duchu základního téma „military metalu“ můžu konstatovat, že Ironcross to slušně šlape, takže vyznavači klasického metalu se ztrátou orientace na jejich bitevním poli určitě trpět nebudou. Ironcross se na jedné frontě můžou pyšnit přesvědčivým vítězstvím, a na druhé frontě jim schází nápad a moment překvapení, takže zůstávají zakopaní a jen se zuby nehty brání. Tahle válka zůstala nerozhodnutá. Původně jsem si myslel, že Ironcross už mají vítězství na dosah ruky. Možná to tak jednoduché nebude. Palce držím dál, věřím, že nezůstane jen u trezorových plánů a jsem hodně zvědav, jaký kalibr si Ironcross nachystají do další bitvy.
|
