Při pohledu na kalendář akcí, které lze do konce letošního roku v naší domovině navštívit, musí jednomu srdce radostí poskočit. Můžeme se těšit na akce monstrózní i na akce sice menší, ale neméně zajímavé. Tohle hektické období jsem po prolenošeném létě zahájil v pardubické Ponorce, kde se potkala hodně zajímavá dvojka kapel. O Rimortis jsem na stránkách webu nadrásal už tolik, že jméno téhle kapely v seznamu akcí těžko někoho překvapí. Společnost jim dělali domácí Navar, jejichž první album jsem vychvaloval nejen já, ale i zapřisáhlý nefanda českého heavy metalu Venca. Takže kombinace, od které jsem si sliboval hlavně nekonečnou záplavu melodií a rychlosti. Že tomu zas až tak do puntíku nebylo a že jsem odcházel poměrně vykulený, byla hlavně zásluha Navaru.
Podmínky v Ponorce (bráno z pohledu před pódiem) jsou více méně srovnatelné s hradeckým El Diablem, tedy malinkaté pódium, neumožňující kapele přílš mnoho pohybu, prostor pro diváky velikostí hodně podobný, navíc ozdoben sloupy, takže jsem měl docela obavy, aby zvuk nedopadl podobně katastrofálně jako v El Diablu. Tímto tedy zdravím mistra zvukaře, který si sice před zahájením koncertu dával trochu na čas, díky čemuž jsme se Rimortisu docela dlouho nemohli dočkat, ale svojí práci (alespoň v případě Rimortis) odvedl na jedničku. Za tento rok jsem Rimortis shlédl už počtvrté a, možná to bude znít neuvěřitelně, stejně mě kluci přes identický playlist jako v červenci v Netřebicích či v květnu v Lucii dokázali znovu překvapit a potěšit.
Už minule jsem avizoval, že Rimortis se vyplatí pravidelně sledovat kvůli spoustě fíglíků, vyhrávek a oživení, kterými svou produkci oživují. V Pardubicích mi to Rimortis hodně ulehčili, protože (i přes prostorovou omezenost) tentokrát vsadili i na vizuální efekty. Rimortis jsou veselí a hraví :-). Kromě už tradiční komunikace a „pomoci“ Milana Hloucala prakticky všem spoluhráčům – jeho hraní na Davidovu kytaru, či ruce ponořené do kláves mě stále baví a jeho teatrálně drsné pózy jsou podávané natolik přesvědčivě, že mu je prostě žeru – došlo tentokrát i na synchronní pohybově kytarové kreace dua David a Vašek.
Nevím, jestli tyhle divadelní prvky mají kořeny v příchodu Davida Vaňka nebo v naprosto našlapaném kalendáři a z něj plynoucí vyhratelnosti, ale fakt je, že téhle kapele prostě funguje, na co sáhne. Vážení, než mě tu začnete za moje vytrvalé velebení Rimortis obviňovat z nějaké závislosti či spřízněnosti s kapelou, využijte toho, že tahle banda se pohybuje pravidelně prakticky po celé republice a posuďte sami. Pokud vám alespoň trochu v krvi proudí semínka zasetá Keeperem či Stratovarius, nemůžete odejít zklamaní. A že jsem ještě nezmínil, co vlastně Rimortis předvedli po stránce hudební? No jasně, od tradičního vyzvánění zvonů (fantazie) až po závěrečný přídavek „Hunting High And Low“ se Rimortis nešetří a předvádí super výkon (za zvukové vychytávky zmíním alespoň klišovitý a velice trefný ječák v úvodu „Černého koně“). Slabina? Diváctvo…, je už poměrně tristní, že na metalových koncertech (nejen na koncertech Rimortis, aby nedošlo k omylu) ve východních Čechách si můžete potřepat rukou prakticky se stále stejnými lidmi (i když nová fanynka, starší ještě než já, což už je co říct, byla fenomenální). Předpokládám, že by Rimortisové (ale stejným pocitem jsem trpěl i u Navaru) trochu větší podporou nepohrdli, ale i když to nejiskřilo tak jako třeba v Netřebicích, na výkonu Rimortis to stejně poznat není. Takže (letos asi naposled) Rimortis můžu tradičně doporučit všema deseti.
Set list: Zvony fantazie, Stín křídel, Buď vůle tvá, Rozcestí osudu, Ve jménu kříže, Vesmírem plout, Sedmý syn, Černý kůň, S.O.S., Rimortis II, Píseň neznámého vojína, Pláč andělů, Hunting High And Low.
Z výkonu Navaru jsem ještě teď tak trochu na větvi. Za své definitivně vzaly představy o hudbě téhle kapely, se kterými jsem žil na základě poslechu jejich zatím jediného alba „1621“. Dovolím si ocitovat úryvek z vlastní recenze: „…ale nemůžu se ubránit dojmu, že nevelká porce agresivity by Navaru zatraceně přidala na šťavnatosti….“ Vážení, všechno je úplně jinak. Z laskavého a poetického metalu se vyklubala totálně devastující mašina, u které jsem se v první polovině, ve které zněly převážně písně, které se na albu neobjevily, docela marně pokoušel zorientovat. Historii kapely nemám zas tolik zmáknutou, takže má dezorientace plynula patrně spíš z neználkovství, skupinka nejskalnějších pod (respektive před) pódiem se chytala i na písně mně naprosto neznámé. Stejně jako u Rimortis mi přihlížející přišli trošku zaražení a odtažití, což mě na domácí půdě Navaru poměrně překvapilo a vlastně až u „Smutné královny“ všechno zapadlo tam kam mělo a Navar bitvu o fanouška definitivně zlomili na svojí stranu. Titulní skladba z alba „1621“, alespoň v úvodním vokálu naznačila poetičnost kapely a pro mě byla i vrcholem celého vystoupení. Davové zpívánky, u kterých frontman Jirka Rain mohl spokojeně sledovat, jak hlavičky před ním hulákají text bez toho, aby jim musel napovídat, jsou pro každou kapelu určitě velkou odměnou a kluci z Navaru si ji i náležitě užívali až do konce vystoupení, kdy vsadili na známější tituly.
Navar jsem viděl teprve podruhé a předpokládám, že koncert v Ponorce byl svým způsobem výjimečný. Netroufám si soudit, jak zní Navar za optimálních podmínek (i první vystoupení, kdy jsme se potkali, byla poměrně specifická záležitost, už tehdy jsem se ale podivoval, že „Ďábel mor“ se dravě posunul až kamsi do thrash metalu). Oproti Rimortis mi produkce Navaru přišla docela přezvučená a zdaleka ne tak zvukově čistá. Navar se na pódiu objevili po čtyřměsíční pauze, kapela nastoupila v nekompletní sestavě, kdy kytaristu Ondru Pecinu na poslední chvíli skolil bacil. Pokud jsem u Rimortis velebil jejich vizuální kousky, Navar byli přece jen statičtější, ale i tak jsem docela zíral. Naprosto mě fascinoval čerstvě sedmnáctiletý bubeník Radek Rain, který do svojí soupravy řezal s takovou intenzitou, že jemu bych se pod ruce vážně dostat nechtěl. Byla ho maximální radost sledovat, ale asi strašná práce nazvučit :-). Basák Zdeněk Blažek mi občas připadal, že je zcela mimo realitu, uzavřen ve svém čtyřstrunovém světě, ale spolehlivě zahrál vše, co bylo potřeba. Na práci klávesáka Jakuba Komárka aby (předpokládám, že při momentálním nazvučení) jeden použil ušní lupu, strašně těžko se ve vzduchu daly ulovit jím vytvářené tóny.
Tak trochu to bylo malé deja vu. Když se v pražském Kainu objevili Castaway bez kytaristy, nečekaně zněli agresivněji. Jak jsem se nemohl srovnat s nářezem Pentagonu v Úmyslovicích, o to přitažlivěji na mě zabral v Kainu. Navar bez kytaristy zněli hodně drsně a trvalo mi dlouho, než mě tahle proměna oslovila. Nechtějte po mně, abych řekl, zda se mi to takhle líbí. Fakt si to nějak nemůžu srovnat. Stýská se mi po „nevinné“ tváři Navaru. A přitom mám chuť na další nekompromisní běsnění (které, alespoň u mě, začalo fungovat až v druhé polovině setu). Kluci, chtělo by to vydat nové cejdo. Hrozně by mě zajímalo, jaká je vlastně vaše současná studiová tvář (a navíc, asi bych u svých domorodců nebyl za totálního blouda, protože můj popis toho, co je při vaší produkci čeká, měl do reality zatraceně daleko :-) ).
Set list: Blaník, Srdce krále, Je nevinnej, Proti všem, Trója, Jdou, Po Mnichově, Fénix, Drákula, Tulák, Smutná královna, 1621, Pastýř, Ďábel mor, Křižáci, Blaník.
|
