Příznivci svěžího severáku, načichlého kotlíkářstvím (nebo chcete-li, takřka kompletní škálou folklórních přísad) mají letos opravdu vydařenou sezónu. Vítězné songy zapěli bojovníci Ensiferum, na válečnou výpravu se vydali Turisas (i na ně bychom si mohli v dohledné době posvítit) a zlatý finský lidově-metalový trojlístek doplňují lesní mužíci Korpiklaani se svým čtvrtým albem „Tervaskanto“.
U „Tales Along This Road“ jsem se rozplýval, že síla Korpiklaani tkví především v tom, že jsou stejní. S poslechem „Tervaskanta“ zjišťuji, že za a) i v rámci poměrně strikně daného stylu, kterého se Korpiklaani drží, se lze vyvíjet, za b) že Korpiklaani dřív nebo později na svých lesních stezkách (i přes zajisté bohaté inspirační zdroje) naráží na pěšiny, po kterých už prošli, za c) že jejich veselá muzika stále bez problémů funguje a zabírá. Pro všechny, kteří si už s lesními skřítky zaskotačili na pasekách, je tahle kapela jistotou. Synonymem pro nespoutanou zábavu, radost ze života a nesmírně chytlavé jednoduché melodie.
I když přitažlivost a přístupnost jejich muziky (hledejte taky nějakou složitost v lidové zábavě...) je zdobí už od prvního alba, mám takový dojem, jako by lesané byli od alba “Tales Along This Road“ stále hravější. Ještě stále jsou dostatečně hrubí, aby se neztratili ve světě metalu a přitom velice citlivě lákají posluchače na kouzlo píšťalek, fléten, harmoniky i houslí. A pokud vám při jejich produkci nezačnou cukat všechny končetiny touhou po křepčení, či pokud se vaše chuťové pohárky nenaplní touhou po chladivém moku, jste zřejmě už dávno po smrti (a nebo je finský folkmetal pro vás španělskou vesnicí). Vyprávění starého muže, který už ví všechno o životě, ale ještě stále má na světě co objevovat („Tervaskanto“ je výraz pro starý pařez a metafora pro zmíněného staříka) se zcela přirozeně motá kolem základních starostí a radostí prostého obyvatelstva - chlast, příroda, mýty, pověry, legendy..., a to vše nasáklé nefalšovanou radostí a spontánností.
Příznivci tradičních alkoholických popěvků dostanou svůj pravidelný příděl hned z kraje („Let´s Drink“). Že většina skladeb zní v rodné finštině tak trochu jako jazykolam asi nikoho nepřekvapí, ovšem Korpi i s angličtinou dokáží zacházet s naprosto nenapodobitelným způsobem (schválně si zkuste zazpívat skočný refrénový kvapík téhle skladby!). Z projevu zpěváka Jonneho stříká optimismus do všech světových stran, flétna v pozadí působí velice poeticky v kombinaci s verši: „červený domeček, bramborové pole, lesík, rozlehlé jezero, kůlna, kde si vařím pivo, to je dokonalé místo pro opilce jako jsem já…“. Titulní „Tervaskanto“ staví na neotesaném a drsném zpěvu, který sklouzne do střídmého chorálového popěvku. Je až s podivem, jak spolehlivě fungují nápěvy, u kterých máte pocit, že je klidně trefíte s partou pobudů z místní putyky. Do třetice přesný zásah šiškou a hrubě rozverná, taneční, hluboce ubručená melodie, primitivní rytmus, záplava nenápadných barevných zvuků a radost v každém tónu. („Viima“). Na agresivní notu se dá s chutí tlačit i za pomoci houslí a harmoniky („Veriset äpärät“) ale ani v v drsných končinách Korpiklaani neopouští smysl pro humor a chuť hrát si. Máte pocit, že Korpiklaani jsou stále dokola o tom samém? Pusťte si skladbu „Karkunkaatolaulu“, která vám to spolehlivě potvrdí. A v tomhle kole se můžete s chutí motat stále dokola a za zvuků jednoduché halekačky vám bude nejspíš jedno, jestli máte nohy na zemi nebo někde v povětří! Chci do lesa, chci se veselit s lesními skřítky i divoženkami a všechny zábrany ať jdou stranou!!! Dobře, dobře, ať nepadá jen samá chvála, tamhle pod tím smrčkem se červíci pomalu blíží k letošní úrodě houbiček, „Leikkiön isku“ a „Misty Fields“ jsou jen prachoobyčejné lidovky, které už jste na téhle veselici slyšeli. Jenže když dojde na přímý přenos z místní kovárny a rytmičtí permoníci začnou monotónně dunět („Vesilhden veräjillä), můžete si vybrat. U jiných by člověk asi zdivočel, klukům z lesního klanu jejich jednotvárnost zobu z ruky. Tam, kde tradiční válečníci vsází na patos a pompéznost, tam si Korpi vystačí div ne se třemi tóny, na kterých vystaví absolutní poezii.
Nelze nezmínit i DVD přílohu z loňského Wackenu, která potvrzuje vše výše napsané. Korpiklaani nepotřebují velká gesta, velkohubá prohlášení či efektní pózy. Jim stačí jen šířit nefalšovanou radost z toho, co dělají. A pokud si uhlídají, aby se jim lesní cesty příliš často nekřížily, můžou dobrou náladu šířit ještě hodně dlouho.
|
