Čekalo se (aspoň má maličkost určitě) docela dlouho. O vydání nového alba Salamandry se začalo vážně mluvit v březnu letošního roku, kdy kapela vyrazila do studia nahrávat následovníka úspěšné desky „Great Moravian Elegies“. V červenci v Netřebicích jsem tajně doufal, že cédéčko už bude na světě, v říjnu jsem vyrazil do klubu Exit Chmelnice na křest novinky, který ještě stále nedopadl, no a konečně v pátek 9.listopadu v Hells Bells mohla šampusová zátka na počest alba „Faces Of Chimera“ orazítkovat strop klubu.
Už při vstupu do prostor Hellsu dostal každý příchozí ránu mezi oči, či lépe řečeno do nosu. Kouřové orgie, které se v klubu odehrávaly, ve mně bezděčně vzbudily podporovatele nedávno zveřejněné iniciativy na omezení kouření při hudebních produkcích a klobouk dolů před všemi, kteří v podobném prostředí dokáží podávat výkony („musíme“ konstatoval kytarista Karel Řepecký…). Při pohledu na hodinky mě trošku přepadaly obavy, tradiční pověstná a limitující hellsbellská desátá hodina se pomalu a jistě přibližovala a tak jen vědomí, že Salamandra se na pódiu představí jediná, dávala naději na to, že muziky i času na pořádnou oslavu bude dostatek.
Krátce po půl deváté se kapela konečně na pódiu objevila a možná to bylo jen nepříliš dlouhým zvučením, že úvod koncertu nebyl technicky úplně optimální. Stejně jako před měsícem v Exitu Salamandra odstartovala svůj set (a teď už to můžu konečně říct přesně) novinkovým intrem „The Tears Of The Ocean“ a následující skladbou „Orion“ a při těchto melodiích to Salamandře zvukově docela vázlo, zejména v Ivanových výškách byla intenzita zvuku až bolestivá a ještě ke všemu celkový sound se motal do poněkud nepřehledné drnčící koule (to, že mi v uších přestalo hučet až v neděli dopoledne bych přičítal spíš chytrému nápadu strkat při focení hlavu téměř až do repráku, než samotnému zvučení…) Naštěstí se šotka podařilo poměrně brzo zahnat, v první půlce koncertu se ještě chvilkama objevil, ale šlo o pouhé epizodky, které nemohly žádným způsobem ovlivnit suverénní výkon kapely. Dalším problémem, který (nejen) kapelu asi vydatně potrápil, bylo postupně sílící horko, od kterého si zpěvák Ivuša pomáhal alespoň pokusem o přeinstalaci reflektorů ( „to abych viděl holkám do výstřihu…“). Když k tomu připočteme velikost (no spíš maličkost) pódia, na které se Salamandra horkotěžko směstnala, jeden by až řekl, že podmínky v klubu nebyly zrovna optimální, ale v tomto případě nezáleželo na podmínkách, ale na předvedeném výkonu kapely a na silném naladění se na společnou notu s diváctvem. Ne snad, že by se v Hells Bells už nenašlo volné místečko, ale v páteční večer jednoznačně platilo, že lepší téměř narváno s odvázaným davem, než přecpáno s mrtvolami. A protože jsem v Hells Bells narazil na spoustu obličejů, které si Salamandru nenechaly ujít už v Exitu, dalo se očekávat, že novinky, zařazené do setlistu, by neměly působit žádné velké neználkovské potíže.
Pokud mě paměť neklame, tak od minulého měsíce přibyla k původně pěti představeným novým skladbám další dvojka a setlist tak byl z poloviny postaven čistě na nových skladbách. Vzhledem k tomu, že byly (i ty alespoň pro mě dosud neznámé) přijaty naprosto pozitivně, musí být každému jasné, co asi bude možné od alba „Faces Of Chimera“ očekávat. Jak jsem se těšil na Ivanovy průpovídky, tak v první polovině koncertu se Ivan držel (až na story o hrdinských činech ve vztahu k fanynkám před „Hero-dvojkou“) docela při zdi, o to víc si vše vynahradil při samotném křtícím aktu.
Po „Legacy Of The Heroes“ se Ivanův návrh na pokřtění alba setkal s příznivým ohlasem ( „…ukaž to, ukaž to…!“), první z kmotrů fotograf Jirka Rogl nejdříve omluvil Bruce Dickinsona a Roba Halforda, kteří tuhle čest na poslední chvíli přenechali právě jeho osobě a po předpokládaném přání všeho nejlepšího došlo i na originální kletbu, kterou si preventivně dovolím ocitovat doslova, aby se případní nenechavci nedivili: „…chlapi poslouchejte, kdo si tohle cédečko vypálí, tomu upadne! (ženský si cédečka nekupujou… :-) )“. A pak už zátka letí vzhůru, šampus zkrápí přední řady a přišel i další nečekaný nápad, když Ivan vyzval přítomné, jestli má někdo chuť a odvahu cejdo pokřtít. Našli se, první z nich se příliš nechytal, druhý solidně hecnul dav a třetí pobavil ( „čoveče, je to černobílý, tak jako to při vypalování ani nesežere moc barvy z tiskárny…“) a následný Ivušův pokus o vypálení cédečka pomocí reflektoru neměl chybu. Následoval letecký den, cédečko letělo mezi lid (a zase zpátky… :-) ), Salamandra se evidentně dobře bavila, Ivuša se dostal do ráže a koncert nabíral na obrátkách až do totálně vyšponované gradace. Došlo na Hančinu „The Singer“, došlo na skandované „Salamandra, Salamandra“, došlo na davové zpívánky, u kterých Ivuša lehce nachytal fanoušky na hruškách s neznalostí textu, došlo na pivní přípitek, došlo na klipovky „War Of Evils“ i „The Blackest Wings“ a závěrečná „Eternal Injustice“ jen potvrdila to, že s novinkovým a teď už i čerstvě pokřtěným albem míří Salamandra hodně vysoko. A pak už se jen blahopřálo a slavilo a prodávalo a slavilo…
Bylo proč, pro příznivce skvělé muziky to byl bezesporu maximální večer.
Mimochodem, při Ivanových proslovech mezi skladbami mě tak nějak napadlo, že bude-li Salamandra někdy uvažovat o vydání živého alba, že by bylo na místě vydat rovnou dvojalbum, kdy druhý disk by mohly tvořit samostatné Ivušovy hlášky. Ti, kteří si tentokrát vyslechli story o sporech uvnitř kapely na téma „jít na pivo nebo do cukrárny“, příběh o procházce Ivana s Pavlem po Václaváku, úvahu na téma, proč Hance při koncertu není horko, či dilema zda „The King“ je král či prezervativ, jistě vědí o čem mluvím. Ti ostatní holt budou muset vyrazit na nějaký z dalších koncertů Salamandry. Stojí to za to!
Set list: The Tears Of The Ocean, Orion, Forefaster´s Realm, Nothing But Dust, Dreams Of The Fair, Everlasting Fame, Hero, Legacy Of The Heroes, Atlantis, The Coward, Conquest Of Paradise, The Singer,War Of Evils, The Blackest Wings, The King, Eternal Injustice
|
