Začtete-li se do historie vzniku slovenské kapely Tublatanka, dřív nebo později vás napadne, nakolik je třeba tuhle bandu brát vážně. Jen namátkou, kytarista Maťo Ďurinda a bubeník Ďuro Černý se rozhodli založit rockovou skupinu pouze ve třech lidech, to proto, aby se nikdo neulejval. Název kapely se z původně navrhovaného Tublat – podle Ďurovy oblíbené knihy Tarzan, kde se nachází postavička zlého opičáka tohoto jména – vyskloňoval podle vzoru „Moravanka“ a na světě byla Tublatanka. Z parodie na tehdejší dobové oblečení kapel vznikla nezaměnitelná image, a je pravdou, že spojení slovenských krojů, nezbytné pentle na Maťově kytaře a později i vydatné mávání národní (tehdy ještě československou) vlajkou nebylo spoustě lidí ve spojení s říznou muzikou vůbec po chuti. Ať už některé kroky kapely mohly působit hodně zábavně, a i když málokterá současná tuzemská kapela se dnes k Tublatance bude hlásit jako ke svému inspiračnímu zdroji (ale pozor, dle zasvěcených informací má Tublatanka naživo ještě hodně co říct), je nesporné, že minimálně do „nežné revolúcie (skutečně tomu takhle na Slovensku říkali :-) ?!?)“ tahle kapela suverénně hýbala s domácí scénou, ovládala kdejaké žebříčky, stvořila haldu hitů a její nepřekonatelné balady dodnes můžete najít na kdejakém výběru.
První deska Tublatanky je hodně zvláštní dílo. Písně, které se na ní nacházejí, jsou pro ucho dnešního posluchače silně poznamenány v mnoha ohledech znamením doby, ve které vznikaly. Docela by mě zajímalo, jakou podobu by nabraly, kdyby Maťo Ďurinda a spol. měl chuť se vrátit v čase a nahrát je znovu, za využití současných technologií a hlavně se všemi zkušenostmi, které za dobu působení v hudebním kolotoči nasbíral. S ohledem na formu, do jaké se Tublatanka během krátké doby vyšvihla, zachycuje její první album dokonale období líhnutí se z vejce. Všechny elementy, na kterých kapela bude stavět i v letech následujících, tedy hodně chytlavé refrény, povedená sóla, zajímavě zbarvený hlas Maťa Ďurindy, obvykle jistý jak v příjemně civilní, tak vypjatě uječené podobě, velice zajímavý hlas basáka Paľa Horvátha, jehož vokální podpora dokázala ve spojení s Ďurindovým zpěvem malovat poutavé a strhující obrazy i Černého střízlivé, ale nápadité bicí se samozřejmě na albu „Tublatanka“ objevují v hojné míře. Ovšem odmyslíc si všechny nostalgické vzpomínky, je debutové album skupiny spíš než nějakým průvanem pouze výrazným zašuměním ve větvích. Asi jako když čerstvý plnoletý dostane pozvánku na párty, kterou pořádají pro své přátele rodiče jeho přítulkyně, se kterými dosud neměl tu čest. Hlavně nic nepokazit a přitom sám před sebou neztratit svojí tvář. Ovšem nutno přiznat, že z tohoto pohledu dopadlo album „Tublatanka“ na výbornou. Maminka je nadšená, jak byl náš hrdina galantní, otec zacítil dávno zapomenutou nezapomenutelnou chuť mladické rebelie a dcerka jen září, jak se večer vydařil… a co teprve noc.
Je nezbytné zmínit jednu veledůležitou persónu, která je s Tublatankou pevně spjata a to textař Martin Sarvaš. Nejen, že tenhle člověk zplodil kupu nezapomenutelných veršů, ale hlavně, dokud se motal kolem kapely, tak si Tublatanka dokázala udržet statut tahounů stylu. A je až neuvěřitelné, jak se po velice rozpačitých letech za Sarvašovi nepřítomnosti dokázala Tublatanka zvednout na dosud posledním řadovém albu a alespoň v záblesku (a právě za opětovného textařského přispění Martina Sarvaše) připomenout nezapomenutelnou dobu zkoušení ve vesmíru a žhavých osudových znamení.
Je víc než symbolické, že první skladba, která z desky zazní, nese název „Šlabikár“. Dá se říci, že pro Tublu je listování ve slabikáři osudové téma, které se pak objevuje na všech řadových albech a nutno přiznat, že prakticky všechny slabikářové lekce patří na každé desce k tomu silnějšímu. A obvykle (jako i v tomto případě) dokonale charakterizují náladu a sílu desky. K dalším momentům, které stojí za to vyzdvihnout, patří syrová generační výpověď „Máme to zrátané“ (na Slovensku bývávala řazena s elánovským „Nie sme zlí“ či teamovským „Nároční“ k teenagerovským hymnám), snad nejpřemýšlivější skladba v dějinách kapely „Rieka“ a ohromně silný závěr desky, kde Tublatanka nejintenzivněji cení zuby a perfektně si pohrává s gradováním písní „Zajtra“ (Horváthova basa je úžasná) a „Schody do seba“. Ostatním skladbám nutno přiznat, že deska je vzácně vyrovnaná, nikde nic nepřečnívá ani nechybí a že si lze bez problémů zamilovat kterýkoliv kousek.
Prvotina víc naznačila než ukázala. Je upřímná a přesvědčivá a je z ní cítit nadšení stále ještě rozcuchaných kluků víc než nějaká profesionální práce. Ale ti vnímavější příznivci ostrých melodií po jejím poslechu museli mít slechy v pozoru v očekávání věcí příštích.
|
