„Když se ti z muziky postaví chlupy na rukách, ááá, o tom to je!“, tahle slova pronesl kytarista Salamandry Karel Řepecký při našem rozhovoru v Netřebicích. A já si teď, kompletně naježený, marně lámu hlavu, kterak se vymáčknout k albu „Faces Of Chimera“ bez toho, abych v každé větě marnotratně pohazoval výrazy skvělé, perfektní a v krajním případě i geniální. Pomalu a zlehka se na téhle desce stávám naprostým závislákem a protáčím jí několikrát za den. Ač není v našich končinách zrovna moc kapel, zabývajících se speed metalem, jejichž album bych vyhlížel s nedočkavostí až chorobnou a zrovna od Salamandry jsem vlastně i očekával (s ohledem na vymakané předchozí nahrávky) suprové dílo, přesto stále nevycházím z údivu. A zcela fascinován hlásím, že Salamandra se naprosto přesně trefila do mého chápaní pojmu „dokonalé“.
Takhle to dopadá, když kompromisy mají vstup natvrdo zakázán. Tady je recept na úspěch: žádný spěch, pěkně si pohrát do posledního detailu s každým kouskem alba, jeho finální zvukovou podobu svěřit legendárnímu Finnvoxu a Miku Jussilovi (a dát tak vzniknout skvěle řezavému a dynamickému zvuku), namíchat dohromady nezbytně chytlavé melodie, stadionové refrény, pompézní aranžmá, působivé chorály, razantní riffy i splašené bicí a přesvědčivé a suverénní výkony celé kapely. Nelze s čistým svědomím kohokoliv z kapely vynášet nad ostatní (i tady stoprocentně platí Karlova slova o fungování kapely), protože Salamandra působí jako stoprocentní celek, přesto při vší úctě ke všem struno- i bláno-bijcům v kapele jsou nejpřitažlivějším článkem současné tvorby Salamandry klávesy, které sice ke kapele už neodmyslitelně patří, ale na „Faces Of Chimera“ rozehrávají svoje nespoutané orgie do naprosté extáze. Salamandra poprvé opustila území legend i koncepční schéma a (ačkoliv jsem v minulosti nikdy neměl pocit, že by byla svými příběhy jakkoliv svázána či omezována) tahle změna se projevuje hmatatelnou volností, hravostí a rozmachem. Změna z nejzásadnějších, totiž výměna frontmana, dopadla na výbornou a Ivuša Borovský jednoznačně potvrzuje, že jeho poklad v krku je pro potřeby a ambice Salamandry tím pravým ořechovým. Co mě na „Faces Of Chimera“ bere úplně nejvíc, je fakt, že z většiny skladeb na vás dýchne esence nejvýznamnějších okamžiků speedmetalové historie (ať už je to hansenovská přímočarost, rhapsodyovská bohatost a vzdušnost či stratovariusí hravost…) bez toho, abyste třeba jen na moment měli tendence obviňovat Salamandru z plagiátorství.
Vrcholy alba (respektive vrcholy z vrcholů)? Uhrančivým klavírním motivem otevřená (cítíte tu podmanivost v duchu helloweenovského „I Can Fly“?) dramatická „Conquest Of Paradise“, vokálně propletenými hrátkami ve stylu savatageovských vícehlasů a hrdinsky mohutným zvukem kláves ozdobená monumentálka „Atlantis“, osudová chytlavka ve stylu „co se vám kdy na speedu líbilo, vám nabízíme v jediné porci“ se strhujícím houpavým rytmem a dráždivými kytarovými vyhrávkami „War Of Evils“ (po zásluze i první klipovka) a hra na duet-neduet „Legacy Of The Heroes“ kde si Hanka s Ivanem hrají každý svojí hru, která se úžasně spojuje do atmosférického napětí, které exploduje v bombastickém refrénu a kostelních propletených chorálech. A nebo kterákoliv jiná skladba z téhle pestré kolekce…
Elegantní a dramatický balanc na hranici mezi přehnaným patosem a uvěřitelností zvládla Salamandra (znovu a snad ještě lépe než kdy v minulosti) perfektně. Mohl tak vzniknout jasně zářící klenot na speedmetalovém nebi. Hanseni, Sammetové, Turilliové i Tolkkiové, tady máte dospělého brášku do vaší rodiny výjimečných. Pokud se v naší domovině objevilo někdy album, které by snad už konečně mohlo udělat díru do světa, je to právě tady a teď. Hitové, výpravné, ucelené, …skvělé, perfektní… (dle návodu v prvním odstavci si doplňte sami…)
A ty mi Karle, prosím Tě, vysvětli, o čem to je, když kromě vztyčených chlupů na rukách se mi z vaší muziky i tají dech a běhá mráz po zádech… a přitom si tenhle stav nekonečně užívám…
|
