Metodou obkročáku jsme si užili kompletní vánoční náladu a teď zase pěkně zpátky do řady, tedy k řadovým albům.
Trvalo celé tři roky, než se objevil nástupce alba „Volanie divočiny“. Už samotný název „Znovuzrodenie“ jasně signalizoval, že Tublatanka si prošla krizí, na kterou doplatil basák Paľo Horváth. Vzhledem k tomu, že se neobjevil už ani na předchozích koledách, nebylo to zase až tak velké překvapení. Řady kapely dočasně opustil i bicmen Ďuro Černý, který si odskočil na antidrogový dýchánek do léčebny, aby se před nahráváním desky ke kapele stihnul (alespoň na čas) vrátit. Volné místo u čtyř strun obsadil bývalý kytarový technik Tubly Juraj Topor a poprvé se sestava Tublatanky (že by se kluci rozhodli poprvé trochu ulít :-)?) rozrostla o dalšího kytaristu Jozefa „Dodo“ Dubána. Oba dva dostali i prostor pro realizaci vlastních nápadů a kupodivu, nejpovedenější kousek na desce tentokrát nepochází z pera Maťa Ďurindy. Všechno je ovšem relativní. Bohužel, chvála na autorský přínos nováčků je trochu zkalena vědomím, že tvorba nové Tublatanky zůstává daleko za úrovní počinů minulých.
Takhle nějak by to asi dopadlo, kdyby např. Skid Row chtěli znít jako Vanilla Ninja. Jasně, že ještě stále to občas metalově štípne. Jasně, že se na desce najdou momenty, které, opírajíc se o zajímavé melodické nápady, zní chytlavě. Jasně, že čím víc rukou, tím víc barevnosti lze vymačkat. Jenže nebyla snad Tublatanka kdysi metalovou kapelou? Její zrockovatění, které se chvílemi blíží až k lehkému popíku mi nepřijde příliš přirozené či uvěřitelné. A pokud Tublatanka patřila ke spolkům, na které se dala s chutí plácnout nálepka rebelů, nezařaditelných do davu, byla tahle aura (zřejmě už definitivně) pryč. Kdo ví, jaký bacil to na Slovensku poletoval, vždyť přibližně ve stejné době podobně zrosolovatěli i soukmenovci z Metalindy.
První zastávku v playlistu stojí za to (s ohledem na zásluhy a tradice) vykonat u tradičního „Šlabikáru“, nyní už v pořadí šestém. Už minule jsem naznačoval, že jaký Šlabikár, taková celá školní docházka. Aktuální kapitola tomu plně odpovídá. Příjemný, neškodný popík, na jehož zařazení do rádiového éteru by případný pouštěč nepotřeboval zrovna moc odvahy. Oddechovka, která neuškodí, nezaujme, neurazí a jen tak prošumí. A je vám při tom úplně jedno, jestli zrovna posloucháte Maťu, Miša, Štěva, Paľa či Joža. První probuzení se tak dostaví až s Dubánovou odsýpající rychlovkou „Stráž si čo máš“, která si v úvodu konečně trochu pohraje s atmosférou a přes svěží průvan se dovalí až k pseudoruskému motivu. Konečně něco, co se vymyká z líbivě laciného cukříku. Ve „Snívame o veľkej láske“ se Tublatanka pokusila navázat na do té doby nezveřejněnou hitovku „Loď do neznáma“ (jen připomínám, že ta se objevila o rok později na první tublatankovské výběrovce) a s lehkým přimhouřením oka se jí to i podařilo. Poslední věc, u které se alespoň něco děje (a je zároveň i posledním autorským příspěvkem Juraje Černého v řadách kapely) je „Správy zo sveta“. Tradiční záchranný bod, tublatankovské balady, tentokrát příliš nefunguje, a tak z pomalých písniček vypíchnu alespoň Dubánovu „Blízko nás“, ve které Dodův nervózně vypjatý vokál mile kontrastuje s příjemnou atmosférou.
Asi nejlíp tohle album (a Tublatanka to stoprocentně potvrdí na další desce) charakterizuje úryvek z „Bez tvojej lásky“: …“stávajú sa aj iné horšie věci…“ . Deska je to možná líbivá, která si v pohodě a bez nějaké vlnění neškodně plyne. A strašně rychle se rozplyne.
|
