„Bez bab, chlapi, řeklo sa bez bab!“
Netvrdím, že za vším nutně musí stát ženská. Ale v případě alba „Pánska jazda“ mi bezděčně plyne na mysl tradiční hláška o důvodech toho, proč ten či onen muzikant vůbec bral kytaru do ruky. No jasně, že kvůli holkám! A je hrozná škoda, že při tublatankovské pánské jízdě se náznak sukýnky objeví jen velice sporadicky. Výsledkem je bezpohlavní album, plné rádoby líbivých, příjemných písniček, které potvrzuje už dávno zažitý fakt, že Maťo Ďurinda umí psát melodické hity. Poprvé však naprosto zapomněl na kovovou minulost, která najednou působí jako ohromná zátěž.
Tublatanka si dala více jak pětiletou pauzu při tvorbě řadového alba, kterou vyplnila vydáním další výběrovky a Maťo Ďurinda si odskočil k sólovému výletu. Možná tady je základní kámen celého problému. Vývoj sice nezastavíš, ale popřít sebe sama není asi ta nejrozumnější cesta. Je naprosto zbytečné hořekovat nad tím, že pokud by Maťo vydal „Pánskou jazdu“ čistě pod svým jménem, asi by nikdo nic nemítal. Nelze zapomenout ani na skutečnost, že víc jak polovinu skladeb otextoval Maťo Ďurinda a na albu strašně chybí Sarvašova přirozenost. Takhle lze jednoduše konstatovat, že Tublatanka do nového tisíciletí vstoupila jako po plastice, se zcela novou vizáží. A to takové úrovně, že reklamace by vůbec nebyla od věci. Chvíli si připadám jak u hitovek ze šedesátých let („Nechceš žiť opustený“), chvíli se mnou zmítají diskotékové motivy („Šikmooká“, „Falošná bábika)“, chvíli vyhlížím kulisy pro sterilní barovou kapelu („Kam mám ísť“, „Vráť ten deň“), sem tam mě z letargie vytrhnou příjemně poslouchatelné melodie („Protipóly“) a v kolekci patnácti skladeb mi pouze dvakrát dušička alespoň pookřeje.
Tím prvním rozkvětem je osvědčený záchytný bod, balada „Láska útočí“. Jímavé pomalosti jsou naprosto jistou tutovkou a „Láska útočí“ je nejen hodně vydařená skladba, ale hlavně na „Pánskej jazde“ vyčnívá nad všechno ostatní jak maják. Druhým povedeným kouskem je retrospektivní „Starý film“, jehož dráždivá atmosféra je pro celou desku naprosto výjimečnou záležitostí. A abych nezapomněl, „Šlabikár“ s pořadovým číslem 7 je nejslabším dílem dosavadní školní docházky. A jaké by tedy asi mohlo být celkové hodnocení, že…
Možná lze na Tublatanku nalepit nálepku moderní rocková kapela. Možná zaslechnete motivy a vlivy, které táhnou a které byste od Tublatanky rozhodně nečekali. Holt se Tublatanka zaměřila na úplně jinou cílovou skupinu a bez problému dokážu uvěřit i tomu, že s albem „Pánska jazda“ se k Tublatance přidá houf uctívačů pop-rockových sladkostí. Jenže při vší snaze znít současně ztratila Tublatanka vlastní tvář. A zklamaných sirotků, kteří marně hledali nějaký náznak mateřského metalového mléka, musel být obrovský ranec. Osobně považuji „Pánskou jazdu“ za nejslabší okamžik v životě kapely, který jméno Tublatanka dost výrazně devalvoval.
|
