Na zatím posledním studiovém albu zcela nečekaně Tublatanka začala hledat ztracenou minulost. A nechybělo moc, abych mohl říct, že ji vydolovala až do posledního výhonku. Přece jen, z kroků vpřed (do dob minulých) nakonec zůstal spíš jen krok-sun-krok a Tubla zůstala stát na půl cesty. I tak je album „Patriot“ velice svěží záležitost, na které Tublatanka dokázala, že ani zdaleka nepatří do starého železa a ještě stále má i kovovým duším co říct. A protože i nedávná éra, reprezentovaná poněkud lehčím projevem kapely zřejmě zaujala dostatek jedinců, můžete na desce objevovat všechna zákoutí tublatankovského světa, od nenáročných téměř popových popěvků, přes přitažlivě štiplavé rockovky až po geniální palbu, kterou jsem od Tublatanky nečekal už ani ve snu. Nebudu se vám snažit namluvit, že tenhle celek drží pohromadě naprosto samozřejmě a kompaktně. Jeho roztříštěnost (byť „srovnanou“ do tří částí) považuji za největší slabinu desky. Ale i tak se na „Patriotovi“ Tublatanka probrala k životu.
Znovu ve třech a znovu s jasným odkazem na svůj původ. Nedošlo sice na slovenské kroje, ale i tatranské vrcholky na obalu desky jasně deklarují vztah k zemi svého původu a tím i oprávněnost názvu samotné desky. Návrat k tradičnímu rozložení sil v kapele si vyžádala tragická smrt kytaristy Dodo Dubána, na textařské stoličce opět (byť jen sporadicky) zasedl Martin Sarvaš a právě autorská dvojka Ďurinda – Sarvaš, mezi kterými zafungovala už dávno nepoužitá magie, stvořila ty nejzářivější kousky na desce.
Nejzásadnějším okamžikem na desce je „Pieseň pre Doda“ s podtitulem „Šlabikár VIII.“ O této písni by se dala napsat samostatná recenze, ve které by se mohl vyskytnout i výraz „geniální“. Pocta Dodo Dubánovi se směle může zařadit mezi nesmrtelné hity, které koncem 80. let minulého století Tublatanka sypala z rukávu. Dramatická atmosféra, kousavé kytary, poutavý přechod mezi našlápnutým refrénem a poetickým vyprávěním ve slokách, podmanivý Ďurindův zpěv a osudově mrazivý text „…nič sa nezmení tým, že tu pár dní už nie si, len je nás pomenej, na tých pár pekných vecí, čo tu aj tak zostanú, aj bez nás tu zostanú…“. Nejsilnější ze všech „Slabikářů“, nabitý nepatetickými emocemi. Pokud bych měl dávat body čistě za „Pieseň pre Doda“, stupnice by nestačila…
Ač je „Pieseň pre Doda“ vrcholem desky, v podstatě se vymyká z jinak optimisticky laděných melodií. Lepší věc pro otevření vstupních dveří, než „Cítim sa fajn“ (druhá věc z dílny Ďurinda – Sarvaš“) si kapela vybrat nemohla. Melodická, velice čerstvá, svěží a přitažlivá píseň, zahraná s uvolněným nadhledem, která nemá potřebu se kamkoliv cpát a zaujme svou čistou přirozeností, ze které tryská tradiční tublatankovská láska ke svobodě a cit pro hit, konečně zabalený do moderně kovového kabátku. V tomto nekomplikovaně poutavém duchu, ve kterém spolu ustavičně laškuje minulost dávná s minulostí nedávnou, se projedete až k jemné, nenápadně silné, klávesami vybarvené elegantní pohodovce „Mimozemský hlas“, ve které se pomalu začíná lámat linie vlivu dávnověkosti. Tublatanka se tentokrát vyhnula svému poznávacímu znamení, tklivým baladám, následující „Mesto nesplnených snov“, je sice působivá pomalost, která však nemá ambice bolestně drásat city a jen si tak mile smutní. Z následujícího bloku písniček jsem tak trošku na rozpacích. Až k „Piesni pre Doda“ - s výjimkou vyznání „Čierny dážď a důstojného závěru v podobě „Zostaň aspoň chvíľu“ – se nálada otírá velice zblízka o nenáročné bezkonfliktní období „Pánskej jazdy“ a deska ztrácí svůj šťavnatý náboj.
Je škoda, že Tublatanka nechala na druhé polovině desky (čest fenomenální výjimce) vyčpět povznášející náladu, kterou se jim po letech podařilo vyvolat. Nezbývá než čekat, jestli na dalším albu (desku „Vianočný deň“ do téhle linie nelze počítat) bude mít Maťo Ďurinda a spol. odvahu (nebo chuť) dotáhnout návrat až do konce.
|
