Hlasivky, ten nepatrný sval v lidském těle a schopnost jejich majitele s nimi zacházet, mívá zásadní vliv na identifikovatelnost souboru. Je proto pochopitelné, že výměna zpěváka bývá zpravidla hodně diskutovaným tématem. A zároveň je i zajímavé sledovat strategii skupin. Ta hledá někoho, kdo by pokud možno byl podobný pěvci minulému jako vejce vejci, jinde hledají radikální změnu. Ovšem tak důrazný řez, jako změna pohlaví u frontmana, na to si zase tak velká řada kapel netroufá. Nebojte, nemyslím žádnou řezničinu a skalpely klidně nechte uložené v ordinaci v béžové zahradě. Výměna ženy za muže, případně naopak, to je to, oč tu běží. Jistě, sem tam k nim dochází, ale vydolujete-li jen tak z chodu z paměti aspoň pětku kapel, které podobný krok absolvovaly, můžete se směle ucházet o titul metalového Děda Vševěda. Mají-li podobní směnárníci (nemluvě o tom, že naši dnešní hrdinové aktuálně provedli podobnou směnu už podruhé) na svém kontě i hodně vyvedená alba a zajímavý hudební vývoj, kde právě změny vokalistů hrají nezanedbatelnou roli, stojí za to vyrazit na podrobný průzkum jejich otisků na hudební scéně. Vzhůru tedy do slunné Itálie, kde nás poklapáváním čelistí vítá jistá bílá lebka.
White Skull o sobě dali světu (respektive zatím hlavně rodné Itálii) vědět začátkem devadesátých let, kdy vydali své dvě demo nahrávky. Na jejich základě projevil o kapelu zájem nezávislý italský label Underground Symphony, v jehož distribuci se objevilo první album kapely, nazvané „I Won´t Burn Alone“. Nakolik bylo pro metalový svět důležité svědčí fakt, že v některých informačních zdrojích je tato deska úplně opomíjena. Důvodů může být hned několik. Polovina devadesátých neznamenala pro míchanici melodického metalu, říznutého hardrockovými postupy, podle návodu sepsaného v osmdesátých letech, zrovna ideální živnou půdu. V melodickém rocku sice ještě nebylo zdaleko řečeno poslední slovo, ale tahle deska spíš než vlaštovkou byla dozvukem někdejší mánie. Itálie zatím nebyla z hlediska proslavenosti místních kapel zrovna zemí zaslíbenou. A špetku originality aby na první desce kapely jeden pohledal. Vliv německých metalovek a amerických hardrockovek byl velice patrný a i ten největší trumf v rukávu, ostře broušený hlas zpěvandule Federicy de Boni byl pro své zabarvení a styl zpěvu často přirovnáván k projevu Dorotky Pesch. A při poslechu „I Won´t Burn Alone“ nikoho asi nepřekvapí, že White Skull bývali překřtíváni na italský Warlock.
Osobně bych „I Won´t Burn Alone“ však nepodceňoval. Snadno zapamatovatelná, skočná muzika bude fungovat (snad) vždycky. Možná za „I Won´t Burn Alone“ nezůstane nějaký zásadní chuťový ocas, možná by tvorba White Skull v této době patřila do ranku kapel, na které si večer s chutí zapaříte a ráno budete marně špekulovat, kdo že to hrál. Možná vám x-krát při poslechu desky proskočí hlavou myšlenka, kdo že tenhle motiv už použil (kromě zmíněných Warlock jsem vystopoval např. Vixen, Zed Yago, Scorpions, Warrant a dokonce mi přišel na mysl i tuzemský Kern). Jenže v téhle řadě lebkouni vykukují díky přitažlivé dravosti (a nebýt Doro Pesch, napsal bych i originality) Federičina zpěvu.
Nejzajímavější chvíle přijde v refrénově obživlé, uštěkané „Living On The Highway“ – zřejmě nejvýraznější osmdesátce na desce s jednoduchoučkým a uřvaným motivem a v divoké skladbě „Mama“, postavené na solidních instrumentálních schopnostech (ach, ta basa!) a prvních náznacích sborového křiku. Zmínit je třeba i balady, které (ač by to v opačném případě ženské u mikrofonu člověk snad i odpustil…) nesklouznou k uplakanému bolestínství a lacinosti („Someone Call It Love“) a citlivě si pohrají s atmosférou pomocí smyčců a saxofonu („White Lady“).
Žádný zázrak, dalo by se říci. Zvuk by mohl být výraznější a určitě by se nic nestalo, kdyby byla deska o tři – čtyři skladby kratší. I tak se jedná o solidní šlapavé album, které si krapet popletlo čas i prostor, které mohlo plně uspokojit milovníky osmdesátých let a které sice naznačilo, v čem (možná lépe řečeno v kom) bude hlavní síla kapely, ale zatím po partyzánsku ukrývalo potenciál, který v kapele doutnal.
|
