Historik, zeměpisec, sociolog a možná i religionista by patrně zaplakali. Posuďte sami. Italové se nalodili na všemi barvami hrajícího drakkara a vyrazili na sever. Posádku rozšířili při své krátké zastávce v Německu (kdy stihli naložit i pár sudů s inspirací) a pak nekompromisně vyrazili směrem k chladnému severu, aby mohli povyprávět pár místních příběhů a oslavit několik vikingských bohů i hrdinů. Zní to trochu podezřele a nepatřičně, co vy na to? A jak říkám, možná by všichni ti zmínění vědátoři i žalostnou slzu nad takovou zvráceností uronili. Nu což, nechť si roní. Podstatné je, že příznivci melodického metalu můžou radostně jásat. Deskou „Tales From The North“ totiž italští White Skull ukovali svůj majstrštych a definitivně se vryli do povědomí příznivců odsýpajících melodií v řízném kabátě.
Ač lebkouni svým severským tažením neobjevili žádnou Ameriku (na své si přijdou především příznivci Grave Digger, Virgin Steele, UDO, Running Wild,…) je jim možno poprvé přiznat pořádnou dávku osobitosti. Úderné skladby s neutuchajícím množstvím energie jsou plné chytlavých kytarových sól, dochucených decentním aróma kláves, ramenatě hrdinských chorálů a září především díky přesvědčivému charismatu divoženky Federicy „Sister“ Boni. Na tomhle albu se Federica dokázala vymanit ze stínu kolegyně Dorotky a pokud by člověk hledal žolíka pro demonstraci za práva ženštin v metalu (myšleno drsných negotických princezen), asi by neměl nad čím váhat. Troufnu si tvrdit, že nechat tohle album nazpívat kterémukoliv mužskému kolegovi, ve většině případů by nahrávka ztratila svoje základní kouzlo. Jinak řečeno, všechna kolečka v mašinérii White Skull zapadla do posledního zoubku přesně na svoje místo. A tak jediná výtka směřuje k nepříliš šťastné dramaturgii alba, kdy ty největší pecky si kapela vystřílí hned na úvod a zbytek desky pak trochu zůstává ve stínu monumentálního startu desky (nebo že by tenhle pocit pramenil pouze z úvodního pekelně pozitivního šoku?) A do severské koncepce mi příliš nezapadají ani intro s outrem, které spíš navozují atmosféru rozpálené Afriky než chladného severu. Ale to je ve skutečně devastující záplavě řezavých melodií jen drobný detail.
Jak již řečeno, zásadní chvíle přijde hned na úvod. Titulní „Tales From The North“ s excelentním duetem brusky Federicy a hostujícího struhadla Chrise Boltendahla. Ten se objeví i v závěrečné „Here We Are“ a tomuhle pěveckému párečku to náramně sluší. Jemná hranice osobitosti a inspirace je skvěle demonstrovatelná právě na téhle dvojce písní. Úvodní, více melodická (a vycházející z receptu sepsaného při představení skladby „Embittered“ z minulého alba) a nepatrně košatější „Tales From The North“ působí i s nezaměnitelným řevem Chrise Boltendahla jako originál, u závěrečné, hrubé a přímočařejší „Here We Are“ tušíte, že někde na palubě drakkaru se ještě povaluje hlína, která upadla z rýče Grave Diggera.
Masakrující úvod plynule pokračuje i v následující písni „Asgard“. Jedna z nejvýraznějších skladeb White Skull, těžící především z uřvaného chorálového refrénu, ale i silného kytarového sóla, nespoutatelné energie a jednoduchého chytlavého melodického motivu. K nepřeslechnutelným zážitkům patří i přechody z křehké poetické nálady do devastující řežby (Viking´s Tomb“), houpavý riff v úvodní části kriemhildské ságy („Kriemhild Story“), nezbytná balada („The Terrible Slaughter“) – kdo by čekal od dračice Federicy takovou záplavu citu…. -, či zdivočelá „Fighting and Feasting“ s výrazným chorálem.
Jak praví úryvek ze skladby „Gods Of The Sea“, „moře je cesta ke slávě…“. Tímhle výletem po moři vyhráli italští vikingové svojí bitvu na celé čáře. Připočtete-li k tomu i výbornou produkci a jasný, výrazný zvuk, není se konečnému hodnocení co divit.
|
