Zemřel Ozzy Osbourne. Tahle holá věta se prohnala mediálním světem rychlostí blesku a bylo to jako kdyby se svět na chvilku zastavil. Ozzy Osbourne, ikona nejen rockové hudby, ale i sympaticky starosvětského postoje, kultury a společnosti obecně, tu najednou není a přišla prázdnota, kterou nikdo jiný nedokáže nahradit. Nový Ozzy není a nebude. Není na to doba, není na to nastavená společnost, ani její hodnoty, které už nevytváří nadgenerační hvězdy, jež nejsou určeny jen k jednomu použití. Ozzy byl skutečný a fakt, že Black Sabbath kdysi nevytvořil žádný manažer a nebyli součástí byznysplánu, jim dodal odzbrojující uvěřitelnost. Dnes ji chápou všichni a fakt, že velké Ozzyho finále sledovalo skoro šest milionů lidí, svědčí o mnohém.
Minulá deska "Legend Of The Shadowking" platí za nejslabší počin v historii této party. Snad proto, že se její tóny znatelně odchýlily od tradičního znaku FREEDOM CALL, kterým je ortodoxní pozitivno, jenž dokáže spolehlivě vytočit každého byť jen trochu nevrlého jedince. Novinka se k tomuto copy-rightu naštěstí vrací, a protože právě veselost je tím, co německým autorům svědčí nejlépe, vrátila se automaticky i kvalita. A to taková, že mnozí fandové už nyní překopávají své dlouhou dobu neměnné žebříčky nejlepších nahrávek FC..
Co deska, to změna. Tak by se dala charakterizovat tvorba švédských Avatar. S prvními dvěma alby si pánové slušně rozešlápli cestu v melodickém death metalu, na třetí studiové nahrávce toto okořenili trochou rock´n´rollu a jinými melodičtějšími odnožemi metalu, což jim velice slušelo, a na novince se tentokrát pouštějí do vod značně temnějších, kdy některé pasáže koketují například i s blackmetalem. Nikterak však neubrali na melodičnosti a i přes tvrdší a náročnější pasáže, přinášejí Avatar na albu „Black Waltz“ zajímavé..
Že jsou Rage i v nové sestavě ve skvělé formě, naznačili už na předchozí výběrovce – nevýběrovce. O perspektivě a nadějích, vkládaných do téhle party nejlépe svědčil kontrakt, podepsaný s firmou G.U.N. Bráchové Efthimiadisové se vydatně zapojili do skládání, svojí hrstku přihodil i druhý kytarista Sven Fischer a byť by tahle kombinace mohla svádět k tomu, že Rage alespoň lehce pozmění svou tvář, opak je – naštěstí – pravdou. Ba co víc, Wagnerovci polapili chybějící článek – tedy dokonale spojili přednosti ..
Edu Falashi je jedním z hudebníků, který si vedle hlavní kapely pěstuje ještě sólový projekt, který má opravdu smysl. Už jen proto, že ačkoli se jedná prakticky o stejný žánr, s Angrou má Almah společný opravdu jen Falashiho hlas… a počáteční písmenko. Edu se ve své sólové kapele každopádně realizuje trochu jiným způsobem – a to jak kompozičně, tak pěvecky. Na výšky, které jsou v domovské kapele povinností, tu prakticky nenarazíme a naopak se zpěvák většinu času drží ve středních a nižších polohách, které mu hodně sedí...
Za vším hledej ženu? V případě ruských Blackthorn můžeme lehce parafrázovat – za vším hledej Ainu (a Elviru). Ta prvně jmenovaná jako jediná ze současné sestavy stála před osmi lety u zrodu kapely, která vsadila na mix gotiky, blacku a klasických elementů. A proč stojí za to na tuhle bandu ukázat? Prvoplánovitě naznačím jazykovou (krása češtiny!) hříčkou – první album Blackthorn vydali nadvakrát jako dvojjazyčné dvojče v roce 2009, následovníka vypustily Blackthorn o dva roky později. První změna je tedy vizuální, ..
Máte rádi MASTER´S HAMMER? Ano? I tak nemáte vyhráno! Důležité totiž je, jestli jste zkousli megaexperimentální „Šlágry“. Že ne? V tom případě se do SEPTAGON CHIMERA raději ani nepouštějte, ačkoliv jsou v určitém ohledu přístupnější, než kontroverzní fošna „mistrova kladiva“.
Aby hned na začátku nevznikla mejlka, kapela SYLVANIA nemá nic společného s Češkou Sylvou, která se svého času prsatila v soutěži Big Brother, a na některých serverech její obnažené vnady najdete dodnes (ne, že bych na podobné věci koukal, ale třeba web Freevideo.cz jich nabízí dost). A nyní přejděme k faktům. Debut této španělské bandy znamená další variaci na téma melodický power a speed metal. Ovšem pozor, pokud se kvality týká, o žádnou tuctovost nejde..
Divnější kapelu abyste pohledali. Hammers of Misfortune nám ze San Francisca přinášejí hudbu, která se dnes už tak moc nevidí a které je kolonka „progressivní metal“ opravdu malá. Ono to vlastně má se standardními atributy tohoto žánru společného jen málo… mnohem víc inspirace si pánové a dámy berou v sedmdesátých letech a celé to koření opravdu pořádnou dávkou psychedelie. A jsou díky tomu naprosto brilantní! V jejich diskografii není jediné špatné album a dvě z nich jsou dokonalými perlami. „The August Engine“ z roku 2003..
Říkalo se jim chlapácké kapely. Byly sice řazeny mezi hair metalovou scénu, ale mnohem více než Poison nebo Warrant zněly jako kříženec mezi Led Zeppelin, Black Sabbath, AC/DC a New York Dolls s nepřeslechnutelným motorkářským ksichtem. Byli to třeba The Almighty, The Cult, Warrior Soul a později třeba i Backyard Babies. Komerčně pochopitelně nedosáhli nikdy takových úspěchů („Sonic Temple“ od The Cult budiž čestnou výjimkou) jako zmínění heartbreakeři, ale podle soudobé kritiky hráli hodnotnější muziku..
Rage slavili deset let od vydání prvního alba. A nebyl by to Peavy Wagner, aby oslavy nepojal svérázně – jiní podobné události odbydou prostým souhrnem největších hitů, Peavy zvládl jednou ranou zabít hned několik much naráz. Jednak představil novou sestavu, jednak se rozloučil s vydavatelskou firmou a ve finále nabídl fanouškům relativně nové album. Takže pěkně popořadě.
K Borlänge, tedy domovskému městu Astral Doors, mám citový vztah. Strávila jsem tam několik pěkných dní, přímo s výhledem na park, kam, jak praví legenda, chodí každé ráno venčit svého psa majestátní pěvec Nils Patrik Johansson. Nemůžu to potvrdit, ale ani vyvrátit – tak brzo jsem nikdy vzhůru nebyla. Každopádně – Astral Doors mě pár let zpátky totálně dostali albem „Astralism“ a od té doby jsem si jejich epický styl oblíbila. Vydání nové desky si tedy pozornost z mojí strany rozhodně zasloužilo...
Rob Mancini. Říká vám něco tohle jméno? Byť se informační zdroje odvolávají na jeho dávné působení v kapelách Hotwire a Crush, ať hledám, jak hledám, v diskografii jmenovaných ho prostě nemůžu nikde vyňuchat. No dejme tomu, že ti, kteří mají přehled o dospěláckém rocku devadesátých let by mohli něco tušit třeba o jeho připojení se k Hotwire v roce 1994, nebo o albu, na kterém Rob Mancini o rok později spolupracoval s bonfireovským duem Lesmann/Ziller… Ale nechme historii historií, Rob Mancini po letech přichází..
The Unguided jsou splněným snem fanoušků Sonic Syndicate a moderního metalu, kde oba ex-zpěváci Soníků opět spojili své síly. Vlastně by se dalo říct, že se The Unguided stávají logickým nepřímým pokračováním Sonics, neboť za nástroji se nachází i další členové známé kapely. Za kytaru se postavil Richardův bratr Roger a k bicím usedl i John Bengston, takže nakonec jedinými změnami v sestavě je nový basák Henric Carlsson a to, že druhou kytaru zároveň s čistým vokálem obsluhuje Roland Johansson, jehož návrat..
Americká kapela přináší na svém debutovém albu (jehož název bych nechtěl opisovat stokrát za trest na tabuli) nálož epického power metalu. A je to nálož tak výbušná, že její atomová radiace zasáhne většinu evropského kontinentu a některé žánrové kolegy ve své kvalitativní síle spolehlivě pohřbí. Při poslechu alba nám v asociační mysli bude nejčastěji naskakovat kapela DRAGONLAND, se kterou má LORENGUARD hodně styčných bodů (včetně hlasového zabarvení zpěváka Robba Gravese). Pokud bych ovšem měl porovnat..
Muzika všech tří interpretů představených v tomto článku má jednoho společného jmenovatele, kterým je HEAVY METAL. Pokaždé ovšem servírovaný s malinko jinými obměnami. Tak např. debut polské kapely HEXFIRE využívá tento žánr jako základní stavební kámen k rychlému, mnohdy až folkově skočnému rytmu. Naspídovanost nabízeného matroše hodně připomíná nedávno recenzovanou (rovněž debutovu) desku francouzských 
Najdou se kapely, které vyhlásí, že vydávají regulérní desku a vy s údivem po půl hodině zjistíte, že už se vám v přehrávači nic nevrtí. Jsou kapely, které zahlásí, že vydávají pouhé EP a je z toho padesátiminutová nálož. Jistě, bylo by bláhové očekávat, že všechny položky nabízeného menu budou dosud neslyšené novinky. A tak aktuální otázka stojí takhle: nabídla plzeňská Panychida na svém „předimenzovaném“ EP dostatek zajímavostí a libůstek, aby se jejich „Woodland Journey“ stalo zajímavým i pro fanouška, ..
Svěží moderní melodický deathmetal bořící typická finská klišé. To jsou mladíci Tracedawn se svou již třetí fošnou, na které se ale objevilo hned několik změn. Předně v sestavě kapely, kdy mmnohé potěší návrat na scénu bývalého zpěváka Amoral, Nika Kalliojärviho. Což už samo o sobě svádí k myšlenkám na změnu stylu kapely, která opravdu nastává. Nečekejme však, že by se z Tracedawn stali noví Amoral. Kapela sice využívá zkušeností a potenciálu nového zpěváka a přiklání se k poněkud tvrdším tónům, ..|
Dnes je 31.7.2025, svátek má Ignác
|
| Úvodník: |
|
Odchod Ozzyho Osbournea jako symbol pádu rockového Olympu |
FREEDOM CALL - Land of the Crimson Dawn
|
[12.03.2012] [hodnocení: 9/10] |
|
[09.03.2012] [hodnocení: 9/10] |
|
[08.03.2012] [hodnocení: 10/10] |
|
[07.03.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[06.03.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
SEPTAGON CHIMERA – Propast bohů
|
[05.03.2012] [hodnocení: 8/10] |
|
[04.03.2012] [hodnocení: 8/10] |
HAMMERS OF MISFORTUNE – 17th Street
|
[03.03.2012] [hodnocení: 8/10] |
THE ITCH - Spreading Like Wildfire
|
[02.03.2012] [hodnocení: 6/10] |
|
[01.03.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[29.02.2012] [hodnocení: 6/10] |
Rob MANCINI - Rock´n´Roll Circus
|
[28.02.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[27.02.2012] [hodnocení: 9/10] |
LORENGUARD - Eve of Corruption: The Days of Astasia - Part One
|
[27.02.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
Trojrecenze: HEXFIRE, STEELWING a TABERAH
|
[26.02.2012] [hodnocení: /10] |
|
[25.02.2012] [hodnocení: 9/10] |
|
[24.02.2012] [hodnocení: 8,5/10] |