Ještě než stačily vyschnout potok slz, které rockový národ ronil za Ozzyho Osbournea, je tu další rána. Zemřel Ace Frehley. Sympatický chlápek, Spaceman opilec, co byl nedílnou součástí nejklasičtější éry Kiss, ale jenž také nevědomky inspiroval celou generaci rockových a metalových kytaristů. V době, kdy byl za největšího vyvrhela a z kapely, které pomáhal na svět, byl bez milosti vypoklonkován, začalo se jeho hře dostávat obrovského uznání. Hlásila se k němu heavy metalová mládež z Velké Británie, která obdivovala tvrdost riffů v „Shock Me“ nebo „Parasite“, hlásili se k němu navonění glameři z Kalifornie, kteří oceňovali zejména jeho melodická sóla. Ace se prostě stal fenoménem.
Po dlouhé době mi na redakční stůl dorazila heavy metalová nahrávka. Jelikož není tajemstvím, že naše těžce kovová má do vývozního artiklu daleko, tak jsem byl zvědav, jakým přínosem je kapela RIFF. Bál jsem se bál, že mě nečeká nic jiného než prachobyčejná tancovačka. A mile jsem byl překvapen. Pětka z Benešova totiž celkem umí. Přes několik vad na kráse je „Metaloterapie“ slušná pařbička, ale pěkně od začátku... Začneme u záporů... Obal nahrávky není zrovna nic originálního. To ..
„Ha! Konečně nějaký zajímavý tribut!“ Tahle věta byla zhruba to první, co ze mě vypadlo, když jsem spatřil CD s nápisem Nuclear Blast – A Metal Tribute To Abba. Po všech těch tributech, věnovaných Iron Maiden, Judas Priest, Accept a bůhví komu ještě, je tu něco, co vypadá daleko zajímavěji – tribut Abbě! Možná si teď řeknete: Abba – no to je snad prdel, ne? Co to má co dělat s metalem??? Ano – co to má co dělat s metalem – to je přesně to, co mě na téhle „fošně“ zaujalo. Jsem velkým fandou tohoto švédského kvarteta, takže jsem byl ..
Je fakt, že poslední dobou mě toho v speed-power metalovém ranku moc nezaujalo. Buď je to tím, že se ke mně dostaly špatné kapely, nebo je to prostě tím, že jsem byl touhle „škatulí“ za poslední 2 roky notně přesycen… Pomalu ale jistě jsem už přestával doufat, že mě něco potěší – a hle – stalo se! Naprostou náhodou jsem narazil na tuhle mladou brazilskou melody partičku, říkající si Aquaria. Tahle „mladá Angra“ se ještě donedávna jmenovala Uirapuru a pod touto hlavičkou vydala dvě demonahrávky..
Rádoby punkových kapel se v poslední době vyrojilo jako hub po dešti a heslo „Punk¨s not dead“ začíná být opět v módě. Bohužel to co se dnes nazývá „punk“ nemá s pravím punk rockem moc společného. Ale naštěstí se najdou i tací, kteří zůstali věrni starým časům a nedělají z punku komerční hit pro MTV. Mezi tyto kapely patří i příbramská formace E!E, která se pohybuje na naší scéně již od roku 1988.
S hudbou brněnských Amortez jsem se poprvé setkal prostřednictvím jejich vloni vydaného mini alba „Infernal Approach“. A přiznávám, byl to pro mě jeden z letošních hudebně pozitivních otřesů. O téhle partě, pohybující se v oblasti melodického blackmetalu, jsem si povídal s tím nejpovolanějším, kytaristou Biggerem...
Tak se mi zdá, že hoši ve stáji Obscene Productions dostávají choutky na koncepční dílka. Po halucinogenních NCC přicházejí na scénu INGROWING se svojí futuristickou vizí. Dá se říct, že „Cloned & Enforced“ byla dlouho očekávaná placka. Jako předkrm jsme měli možnost si vychutnat splitko s Exhumed, takže bylo tak nějak jasné, co nás čeká. Nebudete tomu věřit, ale jedná se o grind core... (smích) Ovšem pozor!!! O grind core té nejvyšší kvality, což je však v případě této party již samozřejmost. Na „Cloned & Enforced“ jsem se velice ..
O poslední nahrávce kapely AGONY jsem slyšel ze všech stran tak rozdílné názory, že jsem opravdu nevěděl, co mohu od „My Turn To Die“ vlastně čekat. Výbornou atmosférickou nahrávku nebo primitivní riffy schovaný za rouškou téměř technické dokonalosti? Jsem tak někde na půl cesty, ale spíše se přikláním k prvnímu tvrzení... Ona opravdu kytarová práce na této nahrávce není nikterak krkolomná a dechberoucí. Občas až školácké riffy bych od poměrně již vyhrané kapely vážně nečekal. Naštěstí ale AGONY umí i s těmito riffy výborně ..
Není to tak dávno, co jsem si tady pochvaloval, jaká na mě z druhého alba skorojabloneckých Hush dýchla velice pohodová atmosféra. Zdánlivě bezstarostná rocková muzika a parta kluků, které jejich hudba evidentně baví. Nejen o albu Stereotype jsem si povídal s basistou Jánosem Mikuličkou a bubeníkem Honzou Kubánkem...
PANYCHIDA atakovala naší scénu opravdu silně. Ještě nedávno o ní snad nikdo nevěděl a nyní je o ní slyšet víc než dost. Koncertní podia brázdí takřka po celé republice a jejich vystoupení jsou hodnoceny většinou kladně. Co za tím stojí? Určitě to, že PANYCHIDA je opravdu kvalitní zjev na naší pagan scéně. 
Má zvápenatělá metalová dušička zase jednou utrpěla šok, ba přímo otravu z kontaktu s realitou objevitelských postupů. Evidentně jsem se nepoučil z konce minulého století, kdy mé první setkání s tvorbou hudebních badatelů z Řecka skončilo těžkým zklamáním. Naladěn věnováním z prvního alba „One With The Swan“, kde Swan Christy přísahají na památku Crisse Olivy, jsem se tak dlouho pídil po jejich tvorbě, až jsem jednoho krásného dne konečně ulovil v té době aktuální novinku, album „Today ..
SORATH jsem kdysi viděl na jednom festíku a musím říct, že mě tenkrát velice příjemně překvapili. Jejich seversky smrdící black metal byl opravdu zabijácký. Frontman Admirerforestae (Kam se na ty pseudonymy chodí?) na mě působil hodně suverénně a takřka profesionálně. Prostě člověk, který přesně ví, co chce. Tehdy aktuální CD se mi do ruky ale dostalo až relativně nedávno. Musím se přiznat, že jsem byl hodně zvědavý, jestli se živelná energie podařila kapele vtěsnat i do stříbrného kotoučku..
„We Will Rock You“ a „We Are The Champions“. Je třeba někomu představovat? Je na světě snad nějaký neandrtálec, co tyhle dvě skladby neslyšel? Je to vůbec možné? Všechno je možné, ale myslím, že kdo má uši a žije v civilizovaném světě, tak mu to nemohlo uniknout. Tyhle dvě sportovní hymny jsou totiž snad nejhranější pecky vůbec... Není se proto ani čemu divit, když nejeden fanoušek kapely nad nimi pouze ohrne nos. Na druhou stranu, i přes svojí frekventovanost si je pustím doma rád a nějak ..
Po třech letech přichází karvinská heavy metalová banda Doga opět s novým albem. Desku, která nese název „Love Vole“, ještě před vydáním kapela prezentovala jako „průlomové“ album dosavadní kariéry. Podle mě je opravdu průlomové, protože celá nahrávka zní úplně jinak, než jak jsme tomu byli u Dogy doposud zvyklí. 
SCENERY naší krajinu objíždí již nějaký ten pátek, přesto mám pocit, že teprve nyní si jich začíná konečně všímat širší veřejnost. Nemalý podíl na tom má jistě i firma Élysion, která kapele vydala novinkové album „Continuity“. SCENERY válčí na poli technického deathu s výlety do různých stylů. Na mysl se mi občas vkrádá i HC. Gurmáni si užijí i špetky toho jazzu, ale to jen náznakově... Na „Continuity“ jsem se docela těšil. Někdy se ale člověk raději těšit nemá, protože pak také může být zklamaný. Neříkám, že já z tohoto alba jsem, ale čekal jsem přece jenom více...
V první části jsem s Kolinssem rozebíral klasické období kapely do nahrávky Vyhlazení. Nyní je čas na druhou část, kdy vám hlavní protagonista thrashové legendy poodhalí roušku kolem posledních deseti let existence. Časy totálního průplachu a brutality....
Dlouho jsem si lámal hlavu, z které strany se pustit do hodnocení prvotiny italských Dynamic Lights. Ale protože jejich výtvor je (jako obvykle) kulatý a já jen otáčel a otáčel a žádnou rozumnou stranu nenašel, vzal jsem si na pomoc berli v podobě promo materiálu. Dynamic Lights sami svůj styl popisují jako mix progresivního metalu a rocku, ve kterém hlavní roli hrají melodie, zabalené do heavy partů, komplexních rytmických sekcí, osobních vyznání se silnou hlubokou atmosférou, kde nejdůležitějším ..
Kdysi, kdesi, hrál si malý chlapeček: „Pojďte, pane, budeme si hrát.“ „A na co, pane?“ „Na muziku, pane!“ „Dobrý nápad, založíme kapelu, pane! Ale kdo bude zpívat, pane?“ „No přece my, pane!“ „Vy umíte zpívat, pane?!?“ „No trošku, pane. A vy?“ „No, já taky trošku, pane.“ „Tak vidíte, pane.“ „Pane, a jak se vlastně jmenujete?“ „Já jsem Huhlal Murmur, pane.“ Těší mě, pane, já jsem Ječák Skřípalovič Skřehotal, pane!“ „To nám to bude pěkně ladit, pane!“ „No, ale hodili by se nám ještě další pánové, pane!“ ..|
Dnes je 9.11.2025, svátek má Bohdan
|
| Úvodník: |
|
Legendy nikdy neumírají. Vesmířan Ace jen opustil pozemskou schránku
Soutěž o CD „Black Jack“ kapely Arakain, které poskytla firma Supraphon, má vítěze. Těmi se mohli stát ti,
kteří věděli, že sólo do skladby „Ukolébavka“ natočil Petr Janda a důvodem, proč kapela Jandu oslovila,
bylo, že kytarista Miroslav Mach měl s touto pasáží velké problémy a nebyl schopen ji natočit.
Sólo bylo složité i pro Jandu, který jej se zdárným výsledkem natáčel celou noc.
Z došlých odpovědí jsme vylosovali výherce: Josef Jeřábek (Valašské Meziříčí), Šimon Růžička
(Praha) a Michal Marek (Liberec). Gratulujeme!
|
|
[05.06.2006] [hodnocení: 6,5/10] |
NUCLEAR BLAST - A Metal Tribute To Abba
|
[04.06.2006] [hodnocení: 7/10] |
|
[03.06.2006] [hodnocení: 9/10] |
|
[02.06.2006] [hodnocení: 7/10] |
BIGGER (AMORTEZ) - Jsem vždycky zvědavej, kam nás kdo při recenzi zařadí
|
[01.06.2006] |
|
[30.05.2006] [hodnocení: 7/10] |
|
[24.05.2006] [hodnocení: 8,5/10] |
HUSH - Palenie titonia povoduje raka!
|
[23.05.2006] |
|
[19.05.2006] [hodnocení: 7/10] |
|
[18.05.2006] [hodnocení: 1,5/10] |
SORATH – Vivimos En Perpetua Guerra
|
[15.05.2006] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[11.05.2006] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[08.05.2006] [hodnocení: 7/10] |
|
[06.05.2006] [hodnocení: 6,5/10] |
DEBUSTROL - Poflusali jsme Ironům podium... (Část 2)
|
[06.05.2006] |
|
[04.05.2006] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[02.05.2006] [hodnocení: 7/10] |