Ještě než stačily vyschnout potok slz, které rockový národ ronil za Ozzyho Osbournea, je tu další rána. Zemřel Ace Frehley. Sympatický chlápek, Spaceman opilec, co byl nedílnou součástí nejklasičtější éry Kiss, ale jenž také nevědomky inspiroval celou generaci rockových a metalových kytaristů. V době, kdy byl za největšího vyvrhela a z kapely, které pomáhal na svět, byl bez milosti vypoklonkován, začalo se jeho hře dostávat obrovského uznání. Hlásila se k němu heavy metalová mládež z Velké Británie, která obdivovala tvrdost riffů v „Shock Me“ nebo „Parasite“, hlásili se k němu navonění glameři z Kalifornie, kteří oceňovali zejména jeho melodická sóla. Ace se prostě stal fenoménem.
Těch paralel s nedávno recenzovanými Asking Alexandria je v případě Black Veil Brides více než dost. Stejně jako britští mladíci začínala tahle americká pětice na metalcoru. Brzy ale přišli na to, že skutečná hudba je také o něčem jiném než o šíleném tempu a někdy až nesmyslném řvaní. Stejně jako Asking Alexandria otočili po svém metalcorovém debutu „We Stitch These Wounds“ své kormidlo prudce do Kalifornie a dnes už jsou považováni za plnohodnotný hairmetalový spolek. ..
Poté, když jsem prvně projel album „Reaching Places High Above“ slovenských progrockerů Persona Grata, říkal jsem si, že i kdyby mě kapela chtěla do svých řad sebevíc (i když na co by jim byl trianglista bez praxe?), že bych odmítl. Ne snad proto, že by mi jejich muzika nešla pod nos (naopak), ale proto, že jsem už starší člověk, paměť mi občas vynechává a ta řada zajímavých motivů, kterými je deska nabitá, vypadala strašně komplikovaně. Ale šlo fakt jen o první dojem – dojem postupně nabobtnávající..
Byla to doba, která připomínala pohádku. Svět kolem Sunset Stripu se řídil vlastními pravidly, pro které neexistovaly běžné zákony, ale vše se točilo kolem toho, kdo zrovna hrál v klubech Whiskey-A-Go-Go, Trubadour, Roxy nebo Starwood. Kolem toho, jak která kapela vypadala, kolik spotřebovala laku na vlasy, rtěnky a kolik koncertů dokázala vyprodat. Kdybyste se zeptali kteréhokoliv z muzikantů, který tohle v Los Angeles zažil, zvlhnou mu oči steskem po těch časech a rozpovídá se o historkách, večírcích a tom všem, co je tehdy provázelo. ..
John Corabi (ex-Mötley Crüe): Naprosto tuhle desku miluju. Od začátku do konce je to syrové a plné energie.
A sakra… Já to tušil. Když jsem nad debutovým albem německých heavíků Sacred Gate přál (v té době již vydanému) následníkovi trochu vlastní krve, říkal jsem si, jestli by to paradoxně nebyla pro Sacred Gate tak trochu cesta zpátky. Rozhodně nechci tvrdit, že Sacred Gate pustili z hlavy všechna zaběhaná klišé a mantinely klasického (převážně) germánského heavy metalu a vrhli se na modernu, to ani náhodou. Oni se stále drží jedné a té samé kovadliny a perlíku (dokonce natolik, že některé fráze z minulého článku můžu doslovně ..
Rychlý a hlasitý rock ze Švédska, tak sami sebe titulují mladíci z kapely Vietcong Pornsürfers (hergot, to je název!) a nelze než jim dát za pravdu. Tahle čtveřice, která původně začínala na brutálně ultrarychlém punku to spolu válí už od roku 2007 a letošní album „We Spread Disease“ je v pořadí jejich druhým albem. I když postupem času kapela nabrala i trochu jiný směr než jen punkrockové běsnění od začátku do konce, rychlost a špinavost soundu zůstává stále tím stěžejním..
O Haken jsem před rokem prohlásil, že se jedná o novou senzaci na progresivní rockové (potažmo metalové) scéně. Po vynikajícím debutu a následném (neméně kvalitním) nástupci nyní přichází zbrusu nové dílo, které si vysloužilo název „The Mountain“. A je to vcelku příhodný název, protože se s ním opět dostaneme až na vrchol samotného žánru. Hudební kvalita zde opravdu dosahuje těch největších rozměrů, které mají v současnosti potenciál převyšovat i dosud nepřekonatelné velikány Opeth, Dream Theater či Riverside...
Pamatujete si ještě kapelu Wrathchild, která na začátku osmdesátých let míchala Novou vlnu britského heavy metalu s popěvky á la Slade či The Sweet a měli naprosto šílenou glamovou image, kdy výška jejich vyčesaných vlasů dosahovala skoro půl metru? Debutová deska „Stakk Attakk“ byla i přes totálně zprasený zvuk docela bomba. Dvojka „The Biz Suxx“ ovšem v roce 1988 přišla už pozdě, což bylo zaviněno sporem ..
Zjevně to začíná být nějaký nový trend, který má za úkol dělat z fanoušků blbce. Nevím přesně, kdo to odstartoval, ale je to deset let zpátky, co po amerických klubech hrála kapela Ratt. Na tom by nebylo nic neobvyklého, doba rockové hudbě moc nepřála, tak proč by Ratt nemohli hrát v klubech. Jenže z původních Ratt tam byl jen kytarista Warren DeMartini a bubeník Bobby Blotzer. Pak se jméno Ratt objevilo na plakátech znovu...
„Nevidíme důvod pro pokračování, už by to bylo jen ze setrvačnosti…“
Psát historii L. A. Guns je v podstatě to samé, jako popisovat dějiny Sunset Stripu osmdesátých let. L.A. Guns byla spolu s London právě z těch kapel, jež v sobě sdružovala muzikanty, kteří se posléze stali katalyzátorem scény a dosáhli mamutích úspěchů. Byť v porovnání se zmíněnými London měli velký úspěch i L. A. Guns, jejich sláva bledne vedle toho, čeho dosáhli v roce 1987 Guns n´Roses se svým debutem „Appetite For Destruction“. Právě s Guns n´Roses jsou L.A. Guns propojeni pupeční šňůrou...
Každou kapelu je třeba posuzovat jiným měřítkem. Ne, že bych nějak zastával dvojí metr, který se tak „nádherně“ uplatňuje v naší bordeliózní pseudo-anarchodemokracii (všichni jsem si rovni, jen někteří z nás rovnější, že jo…), ale tady ten úhel pohledu stojí trochu jinak. Judas Priest budete třeba posuzovat podle množství železa na kožené uniformě Roba Halforda, Poison podle spotřebovaného laku na vlasy..
Už je to více než pět let, co se na světě objevila poslední deska kapely Tesla „Forever More“. Pokud nepočítáme dvojalbum coverů „Real To Reel“, jednalo se o debutový zářez mladého kytaristy Davea Rudea u této americké legendy. O generaci mladší mladík nahradil u těchto ostřílených borců kokainového krále Tommyho Skeocha, který to přes prvotní ujišťování v období kolem comebackového alba „Into The Now“ s drogami znovu neukočíroval a musel se znovu poroučet...
Finská kapela Lazy Bonez by mi asi byla sympatická už jen díky svému poetickému názvu, tak dokonale vystihujícím podstatu mého vlastního bytí. Dalším (mnohem podstatnějším) lákadlem může být fakt, že polovina kapely dělá společnost bráchům Hietalům v domovských Tarot. Pro znalce finské scény přidám ještě nezbytnou informaci, že zbývající členové Líných kostí (a na dvou z nich ležela tvůrčí odpovědnost za album „Vol. 1“) působí v kapelách D-Cayed a Exception To The Rule. Ale tím nejpřitažlivějším momentem ..
Pojďme si to trochu zrekapitulovat. Příští rok tomu bude deset let, co se tahle kapela dala dohromady, a navíc se přijede představit domácímu publiku na spálenopoříčský Basinfirefest. Deset let v životě hair metalové kapely, to už může být slušný počinek. Mötley Crüe po té době skončili několikrát v kriminálech, s předávkováním v nemocnicích, v odmašťovnách, před soudem… Což u The Poodles asi nehrozí, protože to jsou spíš ti hodní kluci, kteří se před každým koncertem jdou vysprchovat..
Snad jen bratrská dvojice Youngových znamená v hudebním světě více než bří Schenkerové. Přestože tihle dva spolu nikdy moc nespolupracovali, každý z nich vtiskl do rockových dějin nesmazatelnou stopu. Oba spojují společné začátky na prvních dvou deskách Scorpions, ovšem Michael pak začal pošilhávat po větším světě, když svůj osud spojil s ostrovní legendou U.F.O.. S ní natočil její nejzásadnější desky jako „Phenomenom“ (kde se zpěvákem Philem Moggem složil největší hit „Doctor Doctor“), „Lights Out“, nebo „No Heavy Petting“, ..
Když vám přijde nahrávka od vydavatelství, které si pojem „metal“ vetklo přímo do svého názvu, může působit poněkud nečekaně, když vás jejím prostřednictvím pozvou na diskošku. Ale ono to s gotiko-elektroniky Mono Inc. není tak jednoznačné. Budeme-li ortodoxně trvat na příslušnosti k tvrdším žánrům, díky pochodově rytmickému tempu (a hrdelní němčině) vás možná napadnou (jen okrajově a navíc hodně umírnění) Rammstein, díky potemněle dramaticky dráždivému oparu ..|
Dnes je 19.10.2025, svátek má Michaela
|
| Úvodník: |
|
Legendy nikdy neumírají. Vesmířan Ace jen opustil pozemskou schránku
Kern se vrací k nejúspěšnějšímu období debutového alba „...od narození“. To nyní vychází na CD znovu,
rozšířené o singly z osmdesátých let, a my vám nabízíme tři kusy alba, které poskytla firma Supraphon.
K tomu, abyste byli zařazeni do slosování, stačí správně zodpovědět otázku:
Po albu „…od narození“ se v kapele Kern udála důležitá změna na kytarovém postu. Kdo odešel a kdo kapelu posílil?Odpovědi zasílejte do 20.10. do 12 hodin na adresu jan.skala1979@gmail.com |
BLACK VEIL BRIDES - Wretched And Divine: The Story Of The Wild Ones
|
[04.01.2014] [hodnocení: 8/10] |
PERSONA GRATA - Reaching Places High Above
|
[03.01.2014] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[02.01.2014] [hodnocení: 9/10] |
BEASTO BLANCO - Live Fast Die Loud
|
[01.01.2014] [hodnocení: 9/10] |
|
[31.12.2013] [hodnocení: 6,5/10] |
VIETCONG PORNSÜRFERS - We Spread Disease
|
[30.12.2013] [hodnocení: 6/10] |
|
[29.12.2013] [hodnocení: 9,5/10] |
ROCKY SHADES´ WILDSIDE RIOT - No Second Take
|
[28.12.2013] [hodnocení: 7/10] |
|
[27.12.2013] [hodnocení: 4/10] |
|
[26.12.2013] [hodnocení: 7/10] |
|
[26.12.2013] [hodnocení: 10/10] |
|
[25.12.2013] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[24.12.2013] [hodnocení: 7/10] |
|
[24.12.2013] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[23.12.2013] [hodnocení: 7/10] |
MICHAEL SCHENKER´S TEMPLE OF ROCK - Bridge Of Gap
|
[22.12.2013] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[21.12.2013] [hodnocení: 5,5/10] |