„Rychleji než světlo, výš než je obloha“ (faster than light, higher than the sky) !!! Je až s podivem, že se skladba „Legions“ nestala největším hitem v éře Stratovarius. Nejenže přesně zapadá do schématu hitovek kapely, ale hlavně stručně a jasně definuje svým refrénovým úryvkem základní podstatu snažení kapely. Rychle a vysoko. Co nejrychleji a co nejvýš (samozřejmě s nezbytnou kupou melodie).
Otázka, která se po úspěchu desky „Episode“ sama nabízela, by mohla znít asi takhle: „Kam, krucinál, chcete teď asi tak pokračovat?“ Měnit zaběhlý a osvědčený (a maximálně fungující) recept, dělat na něm kosmetické úpravy či rovnou radikální zásahy? No, řekněte mi jediný rozumný důvod, proč nějak zásadně otáčet stylovým kormidlem, když zájem fanoušků i ohlas kritiky vám všemožně dává najevo, že zrovna teď to děláte móóóc dobře. A tak se Stratovarius (respektive velký šéf Tolkki) až na drobné kosmetické úpravy vytrvale drží epizodní koncepce. A je vlastně nasnadě, že za jediné slabé místo „Visions“ tak lze označit pouze fakt, že z dílny kapely vypadl kousek, příliš nápadně podobný svému staršímu bratříčkovi. Namakaný, precizní, velice chytlavý a šmakózní. Ale přece jen už trochu okoukaný. Ke cti Stratovarius nutno přiznat, že kdo umí, ten jednoduše umí a i když nepřekvapí, rozhodně nezačne unavovat. Ačkoliv hlavní nápady chodí Stratovarius stále dolovat do stejné jeskyně, vždycky je dokáží navléct do takového kabátu, aby z nich zlehka vykovali koncertní hitovky. Při konečném ortelu tedy bude hrát hlavní roli vztah k melodickému a pozitivně laděnému metalu. Pokud se mlsně olizujete při dvoukopákové palbě, rychlých riffech, podmanivých klávesách, basovém kouzlení i energickém zpěvu v těch nejvyšších patrech, i v tomto kole u vás budou Stratovarius bez problému bodovat. Pokud vás tahle muzika příliš nebaví či dokonce odpuzuje (a pokud vám ani album „Episode“ nic neřeklo), tak jste stejně asi těžko dočetli až k tomuhle řádku…
Dál už to vlastně znáte. Vezměme to jako u „Episode“. Sprintersky výšková exhibice („Black Diamond“, „Forever Free“, „Legions“ a „Paradise“), citlivé balady bez slzavého údolí („Before The Winter“ a „Coming Home“), instrumentálka („Holy Light“) a barevnější, vláčnější a složitější záležitosti („The Abyss Of Your Eyes“ a titulní „Vision)“. A kde že jsou ty drobné změny? Úvodní „The Kiss Of Judas“ nenasazuje tradiční uspěchané tempo. I když se přibližuje nejrychlejší kategorii, díky svému mírně vláčnějšímu tempu a temnějšímu výrazu ji nelze do této kategorie s čistým svědomím zapasovat. Barokní nádech díky využití cemballa v „Black Diamond“ (ne náhodou lze obě tyto věci považovat za největší pecky, ovšem jen o tloušťku struny před prakticky celou deskou). Decentní zvýraznění kláves prakticky na celém albu a jejich postavení na roveň Tolkkiho kytaře. Tak jak potěší souboje Johanssonových kláves s Tolkkiho kytarou, tak asi nikoho nepřekvapí mrazivě křehká nálada předzvěsti zimy, helloweenovsky rozjuchané popěvky ve většině rychlých věcí (obzvlášť v „Paradise“ teče opojná šťáva z dýní v množství podstatně větším, než malém), silné riffy, vychytaná sóla, bezchybný zpěv i účelné chorály, ani další variace na Malmsteena (s vydatnou podporou kláves). Jak říkám, nic nového pod sluncem. Jenže ono se to ještě stále tak dobře poslouchá…
Propracované, dospělé a chytlavé album, jehož skladby si zachovávají velice kvalitní standard, ale už se mohou začít lehce mezi sebou pomíchávat. Deska, které by rozhodně neuškodila alespoň špetička chuti zkusit něco nového. Povinnost, která by neměla chybět v žádné speedomilské kolekci. A mohla by stát na čestném místě…, hned za albem „Episode“.
|
