Opravdu nekonečné bylo čekání na novinku této kultovní kapely! Nedávno vyšlé výroční album samozřejmě nemohlo ukojit lačnou žízeň po pravé dýňové šťávě, naprosto nemetalovým obsahem naopak netrpělivé čekání ještě umocnilo. Zároveň bylo důležité správně rozšifrovat různá marketingová lákadla, která hlásala hudební návrat až k samotnému debutu „Walls Of Jericho“. To už z logiky věci prostě možné není, a to nejen proto, že zásadním stavitelem tehdejší nálady byl půvabně jalový zpěv Kaie Hansena. Jako první žhavá předzvěst nového alba byla do světa vypuštěna klipovka „Are You Metal?“, která toho ovšem moc nenapověděla, každopádně alespoň rozptýlila obavy, že by se HELLOWEEN na (středně) stará kolena vydali cestou GAMMA RAY a snížili se k senilně otřesné písni, jakou byla „To The Metal“ z jejich stejnojmenné řadovky. Skladba „Are You Metal?“ je naopak plná výbušné energie, která je díky správně stupňované dynamice naprosto uvěřitelná a nepůsobí tedy směšným dojmem (možná jen úplně malinko).
A pak je tu zvuk. Jeho modernou prosycená (a lehce odlidštěná) houževnatost za sebou nechává všechny dohady o pohybu dozadu a jasně dokazuje, že HELLOWEEN prostě chce jít v tomhle ohledu s dobou. Hudba samotná tímto směrem kráčí o poznání rozvážněji, její esenciální základ zůstává pořád ukotven v tom nejmelodičtějším power metalovém betonu a nebýt onoho počítačově vytuněného soundu, byla by tato zakořeněnost o poznání slyšitelnější. Weikathovci to ale udělali mazaně a tak deska „7 Sinners“ musí ve výsledku nadchnout většinu fanoušků, ať už konzervativců nebo vývojových liberálů.
Do kompozičního procesu se jako vždy zapojily čtyři autorské hlavy, které opět dokázaly nasát jednotnou tvůrčí atmosféru a deska tak působí sevřeně jako blázen jedoucí do Chocholouškovy ordinace. Z hitového úhlu pohledu se tak žádná skladba nedá označit jako jednoznačně vyčnívající, na druhou stranu můžeme "vyzdvihnout" nejslabší kousek, kterým se stal hned úvodní zásek „Where The Sinners Go“. Ten je ve svém opakujícím se houpavém rytmu hodně nezajímavý a situaci nezachraňuje ani rádoby filozofický text snažící se sdělit, že není vůbec nutné vědět, kam po smrti přijde duše hříšnikova. Tato píseň jde ale jako první v pořadí, a tak ji můžeme brát jen jako nepovedené intro k tomu, co bude následovat, protože to už je o poznání zdařilejší matroš!
O „Are You Metal?“ řeč byla, případné pochyby o lyrickém patetismu pak definitivně rozpráší série vtipných miniklipů, které kapela na toto téma natočila a dokázala, že je to všechno jenom jedna veliká hra, jejíž vážnost závisí pouze na úhlu pohledu. Textem songu „Who Is Mr. Madman?“ se smysl pro humor ještě více podtrhne. Jeho děj totiž pojednává o „Perfektním džentlmenovi“, se kterým jsme už měli tu čest na albu „Master Of The Rings“. Jenže on nám za těch 16 let poněkud zdekadentněl, začal si užívat chlast, děvky a navíc se vůbec netají tím, že ho tahle existenciální mimóza náramně baví.
Co ovšem baví mě, je refrén této písně. Jeden z mnoha na této desce, který vám uvízne v paměti jako první sex s tím, že tahle mentální opakovačka bude zbavena veškeré trapnosti a ostychu. Podobně zpěvné ústřední motivy nás pak čekají ve „World Of Fantasy“, „If A Mountain Could Talk“, „The Stage, The Fool, The Sinner“ nebo „My Sacrifice“. Nutno ovšem dodat, že to, co se povedlo v refrénech či bridgech, poněkud vyšumělo ve slokových linkách, které až na pár výjimek vyznívají nezajímavě a nudně.
Deska „7 Sinners“ nepostrádá typické „happy, happy“ skotačení, stejně jako temnější nálady vracející nás až k bytostné tíži slyšitelné v titulní písni alba „The Time Of The Oath“. První kategorii určitě zastupuje dvojice písní Markuse Grosskopfa („World Of Fantasy“ a „If A Mountain Could Talk“ s poněkud kolidujícím, greenpeacovsky zadumaným textem), který v podstatě převzal Weikathovu roli a stal se největším konzervativcem kapely, kdežto její lídr se naopak přizpůsobil o něco modernějšímu tvůrčímu procesu (speed na desce uslyšíme pouze fragmentově) a své haló prvky už do hudby nevkládá tak sluchatě. Tuto tezi pak ještě potvrzuje bonusová skladba "I'm Free" s nejklišovitěji myslitelným (avšak nádherným) "Weikiho" sólem, až na to, že skladatelem je opět Markus.
Nejrozmanitějším autorem se ovšem zase stal Andi Deris, bohužel i v těch negativních nuancích, neboť zmíněná úvodní skladba pochází právě z jeho pera. Stejně tak ovšem „Are You Metal?“, vokálně mnohovrstevnatá „Long Live The King“ (věnovaná Diovi), gotickým pianinem nadnášená „The Smile Of The Sun“ a především závěrečná „Far In The Future“. Ta umně shrnuje všechny aspekty předešlého materiálu a svým strukturálně promakaným progresem si nezadá ani s tak úchvatnou skladbou, jakou je „The King For A 1000 Years“ z třetího díla Keeperů.
Čekání na tuhle desku se prostě vyplatilo. „7 Sinners“ opět zastihuje HELLOWEEN v dospělé skladatelské formě, která ovšem nepopírá své mladistvé kořeny a melodie pumpuje všude tam, kde je to jen trochu vhodné. Svoji kvalitou navazuje na dvě předešlé (regulérní) řadovky a dokazuje celému power metalovému světu, že kapela, která tento styl vymyslela, stojí i po pětadvaceti letech v jeho nejpřednější linii. Opravdu obdivuhodné, nemyslíte?
|
