Kolem tohoto alba vytvořila holandská kapela docela slušný cirkus, související jednak s úpravou domovských stránek, které jsou teď něčím jako interaktivní reality show, a jednak s fantasy příběhem. Ten pochází z pera Stevena O' Connella, nazývá se Mother Maiden, a je po vzoru amerických komiksů košatě rozvětvený, obsahuje plno charakterů, přičemž původní ideou bylo dokonce natočení filmu, který měl vyjít paralelně s deskou. Její vydání ale už nešlo dále odkládat, proto z realizace snímku nakonec sešlo. Podle mého názoru je to jedině dobře. Už jen to, co vzniklo, budí ve své okázalé nabubřelosti určité rozpaky a je jisté, že členům WITHIN TEMPTATION sebevědomí rozhodně nechybí. Mně je ale celá ta okolní šaškárna u zadnice, jediné, co na sebe nechám smysluplně působit, je hudební obsah aktuální placky.
No a ten nám silně zkomerčněl, ovšem není pravda, že by šlo přímo o pop, kterýžto názor se nám snaží vnutit někteří hudební publicisté. Popový prvek se projevuje snad jen v jednoduché struktuře skladeb, které jsou krátké a poslechově zcela nenáročné. Díky hlasové podobnosti Sharon Den Adelové s Marií Fredrikssonovou nám skluznost některých melodií může připomenou Švédy ROXETTE. Jinak je ale v běžném rádiu určitě neuslyšíme, na to obsahují pořád dost kytarových riffů, gotického podkresu a orchestrální epiky, což by jistě vyděsilo náhodně poslouchající důchodce. Přesto jde o změkčení takového rázu, že bych se nebál novou desku pustit jako kulisu při návštěvě dámské návštěvy, která obyčejně rock vůbec neposlouchá. Možná že by dotyčná dívka občas významně pozvedla obočí, ovšem pohoršeně by se určitě necítila...
...a to už jen z důvodu ženského zpěvu, který zvláčňuje hutné riffy obvykle sám o sobě. A pokud nám ony riffy ještě zrockovatějí, můžou to tvrdé metalové nátury neprávem odsoudit jako „zaprodanou“ popovou záležitost. Já osobně hitové a třeba i silně komerční melodie v muzice vítám, proto jsem se na poslech desky „The Unforgiven“ docela těšil. Jenže realita je ještě malinko odlišná, než jakou rýsovaly předběžné zvěsti a zprávy...
Melodií je sice hafo, jenže jim ve většině případů schází ona prvoplánová chytlavost. Přitom ta snaha udělat ze všech položek hitovou petelici ční doslova z každého tónu. Je tedy možné, že autoři WT prostě neumějí složit dostatečně strhující komerční skladbu? Nejblíže k tomu mají hned v úvodním songu „Shot In The Dark“, příjemně rozproudí také následný track "In The Middle Of The Night", stejně jako refrény „Iron“ a "Sinéad", svůdně roztažené jsou i melodické linky balady "Lost", zcela nejlépe se pak v této oblasti podařilo vyladit kousek číslo jedenáct, nazvaný „A Demon's Fate“. Ten přesně vystihuje má původní očekávání a směle aspiruje na jednu ze skladeb roku.
Na zbytku písní, pokud je budeme sjíždět v jednom zátahu, nejvíce zamrzí jejich sterilní splývavost, která by se dala skrýt pod úsloví „neurazí, ale ani dvakrát nenadchne“. No a to je při vší té pop/rock/symfo halasné aranžiádě asi to nejposlednější shrnutí, kterého by chtěli muzikanti z WT při komponování docílit. Mnohem lépe působí deska při kusém poslechu, když si budeme jednotlivé skladby pouštět odděleně (třeba v mixu na mp3). Ani tehdy nám sice nevypadne čelist z pantů, ale v kratším úseku má hitová dynamika jednoznačně koncentrovanější efekt.
|
