Po vydání druhého alba se Kamelot ocitli ve složité situaci. Odešel zpěvák Mark Vanderbilt a bubeník a textař Richard Warner. Za bicí soupravu se následně posadil nezkušený Casey Grillo, který na tomto postu vydržel až dodnes. Hledání vokalisty bylo ale složitější, a nakonec se rozšířilo až za oceán. Pro nahrání třetí řadovky posílil Kamelot tehdy osmadvacetiletý Roy Sætre Khantatat (vystupující pod uměleckým jménem Roy Khan, čemuž se nikdo nemůže divit) z norského městečka Elverum. Ten už tenkrát zkušenosti měl. Už od roku 1991 působil v prog metalové kapele Conception (kterou po nástupu do Kamelot opustil) a měl s nimi na kontě čtyři alba.
Název třetího počinu kapely je spojen s artušovskou legendou. Podle ní byla u Kulatého stolu prázdná židle, takzvaná Siége Perilous, která byla Merlinem vyhrazena pro toho rytíře, který najde Svatý grál. Kdokoli jiný by se na ni posadil, stalo by se mu to osudným.
Člověk by si z dnešního pohledu myslel, že když se Khan připojil ke kapele, zazpívali andělé Hallelujah, a z Kamelot se ze dne na den stala velká kapela. No, tak to nebylo. Očividně i on ještě musel vyzrát. Na většině desky zní jeho vokál průměrně, bez výrazu, bez emocí. Lehko by si někdo dokonce mohl myslet, že to je úplně někdo jiný, na hony vzdálený budoucímu velkému hlasu. Místy už ale ta nadcházející velikost prosakovala (pomalá pasáž v „King´s Eyes“, procítěný projev v „Where I Reign“ nebo začátek „Rhydin“). Khan sice pořád neměl dotaženou (v budoucnu tak dokonalou) techniku, hlavním problémem ovšem byla produkce, která hlas utopila (naopak bicí jsou vytažené až moc). Možná je to tím, že kapela byla doteď zvyklá skrývat nedostatky vokalisty a pravděpodobně si neuvědomila, že teď je to jenom na obtíž. Třetí album přišlo opravdu rychle po změně postu zpěváka a je možné, že Kamelot jednoduše netušili, jak Khanův potenciál využít. A to, že už tenkrát byl ten potenciál velký, dokazuje album „Flow“, které nazpíval s Conception o rok dříve a kde podal úchvatný výkon a udělal tak z tohoto počinu nestárnoucí klenot.
Ačkoli se odstranil hlavní problém (tj. nesnesitelný vokalista), „Siége Perilous“ byl pořád spíš takový hodně průměrný power metal se skrytými ambicemi. Oproti minulým albům ještě přibylo kytarových sól, což nebyl úplně nešťastnější tah. Není tu nic, co by nějak výrazněji zaujalo, dostalo se vám pod kůži – a to ani při pozorném poslechu. Klávesy mají sice o něco méně otravný zvuk než na předchozí desce, bohužel ale většinu času spíš skladby narušují, než aby je nějak ozvláštnily. Ničemu nepřidávají ani jednotvárné bicí se zbytečně plechovým zvukem. Naštěstí se i tady najdou silnější skladby. „King's Eyes“ má povedený refrén, „Once a Dream“ se zasněnou atmoférou blíží Khanovým domovským Conception a zdobí ji příjemný klavír, a temnější „Where I Reign“ je jednoznačně nejsilnějším kouskem – tady byla cesta, kam se vydat.
Po natočení třetí desky opustil řady Kamelot David Pavlicko a kapela pak byla nějakou dobu bez stálého klávesáka, přesto s natočením další řadovky vůbec neotálela. O „Siége Perilous“ se dá celkem jednoznačně říct, že je to nejslabší album s Khanem za mikrofonem. Nemá výraznější hity, nepovedla se produkce a kapela neměla tušení, jak pracovat s nově příchozím hlasem. Vše se ale velmi brzy a velmi výrazně mělo změnit k lepšímu a já vám můžu slíbit, že je to skoro naposled, kdy z mé strany padají na hlavu téhle kapely kritické výroky.
|
