Edu Falaschi měl plodný rok. Nejen, že se rozhodl oslavit pětadvacáté výročí své pěvecké kariéry vydáním sólového alba Moonlight, na kterém oblékl do formálnějšího kabátku své nejslavnější skladby z dob, kdy působil jako pěvec v kapele Angra. Co ale jistojistě zajímá metalový svět ještě o trochu více, je novinka dalšího z Falaschiho původně sólových projektů, ze kterého se později vyloupla jedna z nejslavnějších brazilských kapel, ikona současného progpoweru, Almah. Deska nese název „E.V.O“ a zdá se, že si zpěvák v tom romantickém feelingu, čišícího z „Moonlight“, začal libovat.
Vybavujete si song „Warm Wind“ z předešlého alba „Unfold“? Ten totiž jako by předcházel tomu, co přináší začátek „E.V.O“. S tím rozdílem, že u prvně jmenované skladby se jedná o poloakustickou baladu, zatímco nové album obsahuje normální, pro tvrdou hudbu určené nástroje – elektrické kytary se připomínají dost razantně. Přestože desku zahajuje skladba „Age of Aquarius“ zpočátku hudebně na „Warm Wind“ téměř navazující; píseň zprvu doprovází pouze klavír, po první třetině se však přehoupne v absolutní nářez, divokou dvojšlapkou rozehnané vlnobití, až se z ní vyloupne prakticky nejtvrdší zářez na desce.
Už ale následující „Speranza“ začíná přinášet především nádherné melodie, na kterých je celá nahrávka postavená a kombinuje elektrické nástroje s piánem a akustickou kytarou. Dalo by se říct, že po dvou vyloženě tvrdších albech kapela zjemňuje svou tvář a vzhledem k barvě hlasu Edu Falaschiho (přestože těm výškám, které vytáhl v obdobích Angry, dávno odzvonilo) to Almah náramně sluší. Viz balada „The Brotherhood“, která s drtivou silou jímá za srdce. Nádherné klávesové party, kytarová sóla nenarušující skladbu, naopak přesně zapadající do jejího kontextu zaručují až extatický zážitek a samovolné zvlhčení slzných kanálků.
Že tenhle postup je ten pravý, dává znát i přeci jen rychlejší, avšak melodičtější „Infatuated“ objevující se po snad jediném maličko slabším článku „Higher“. A zvučný klavír v „Indigo“, lehce olíznuté sythrockem, decentně připomínající tvrdší Depeche Mode s průzračným vokálem, heavymetalovou kytarou dělá z písně další z vrcholů alba.
Rozhodně nejsem žádným expertem na politickou situaci v Brazílii, na druhou stranu Edu dozajisté ví, o čem zpívá. Ne, že by se jednalo o nahrávku zaměřenou vyloženě na vládní útvary a politiku, ale inspiraci pro hluboké texty kapela nachází v často kontroverzních tématech, jako kupříkladu (nejen) u nečekaně živé a paradoxně vzletné a jásavé „Capital Punishment“, svým způsobem nejchytlavější na albu.
Když se řekne Brazílie a metal, čeští fanoušci si obvykle vybaví Sepulturu a Soulfly, ti, co se zajímají o melodický metal, potažmo prog, pak Angru. Srovnáme-li ale poslední počin právě Angry, jejíhož mikrofonu se ujal Fabio Lione, s posledními dvěma počiny Falaschiho Almah, po hudební stránce z toho vychází Edu jako jasný vítěz. „Unfold“ pro mě byla deskou roku 2013 a ačkoliv letos ve vrcholném hodnocení dám přednost jiným kapelám, „E.V.O“ se s aplausem rozhodně řadí k vrcholům letošní sklizně.
|