Dobré riffy můžou zachránit leccos. To je největší naděje pro nové album belgických Fireforce „Rage Of War“. Paradoxem je, že u čtyři roky starého alba „Annihilate The Evil“ jsem tvrdil, že tahle intenzivní, nekompromisní a syrová metalová flákota slibuje velmi slušnou zábavu pro heavy-power metalové staromilce. Fireforce, aniž by měli potřebu něco na téhle charakteristice měnit, najednou už tak zábavní nejsou. Nicméně najít příčinu není tak složité. Stačí se podívat na personální kolotoč, který se po vydání „Annihilate The Evil“ ve Fireforce rozjel.
Skončil křikloun Flype, jehož hlas sice ani zdaleka nebyl prototypem pružnosti, ale přece jen v něm bylo určité kouzlo. Místo něj naskočil do sestavy Søren Nico Adamsen, který se však do drážek nového alba zapsat ani nestihl. Skončil bicman Jonas Sanders a o něco později ho následoval i kytarista Thierry Van der Zanden. Jeho nástupce Marcuse Forstbauera stihl stejný osud jako Sørena Adamsena… Zakladatele kapely Erwina Suetense tak v současné době doplňuje rytmika, která vznikla v roce vydání minulého alba, poté, co se vrátil v kapele již jednou působící tlučoun Christophe De Combe a sestavu zkompletoval dlouholetý kytarista Nightmare Matt Asselberghs, který se ujal i mikrofonu… A jeho plochý a silácký hlas je právě ten element, který táhne Fireforce poněkud k zemi.
Pokud došlo k nějakému posunu v kompoziční stránce, je vskutku zanedbatelný. Fireforce prostě stále drhnou ten svůj nepříliš ohebný pochodově militantní a silácký metal, jenže díky houževnatému Mattově hlasu (jeho sporadické výlety do afektovaného ječáku jsou ovšem velmi šťavnaté) to zní zejména v první polovině alba strašně upracovaně a neotesaně. Zejména v té zarputilé první polovině je hrozně důležité, že riffy, které Fireforce střílí, mají nápad i sílu a testosteronová rytmika tuhle poměrně těžkopádnou mašinu docela akčně pohání. A když si v druhé polovině alba začnou veškeré ingredience sedat, lezou z toho i zajímavé kousky – u honičky „108 – 118“ na tom má největší zásluhu drtivá energie, u „Rats In Maze“ hodně neposedná kytara a dobře fungující silácká klišé.
Fireforce zjevně vědí, co chtějí hrát. Dlouholetý příznivec kapely nejspíš nakonec dojde k tomu, že se na zarputilý Asselberghsův projev dá v pohodě zvyknout a že do nabušené povahy hudby Fireforce vlastně docela slušně zapadá. Za mě je to ale spíš z nouze ctnost, která potenciál skladeb nemůže plně ukázat. Jako kdyby ten sympaťák na obalu alba pálil z kulometu do doškové chalupy, ve které sedí dvě babky s pletením…, protože to U Fireforce to letos vypadá, že když něco nejde silou, tak to půjde ještě větší silou.
|
