Fúze melodického black/deathu s power metalem je obecně velmi ohroženým subžánrem. Mezi jedny z předních představitelů daného stylu vždy patřili - samozřejmě vedle Children of Bodom - Japonci Gyze, ti se ale v posledních letech dostali do podivného stadia, které nakonec vedlo k přejmenování kapely (nyní Ryujin) a nepříliš jisté budoucnosti. Zastoupit je ale pohodlně může další japonská parta Ethereal Sin, která letos přišla s novinkou - a celkově pátým studiovým příspěvkem - "Time of Requiem Part 2.".
Spolku, jenž se na scéně pohybuje již od roku 1997, vévodí hudebník s přezdívkou Yama Darkblaze. Ten se kromě zpěvu nebo produkce věnuje kompletnímu songwritingu a tato kapela je hlavně jeho dítkem, přestože jej v sestavě doplňuje ještě pětice dalších spoluhráčů, a v případě nového alba také několik hostů. Početné nástrojové obsazení má své opodstatnění. Muzika Japonců je opulentní, vrstevnatá, intenzivní a pocitově nesmírně bohatá. Po stránce aranží muselo jít o malou noční můru, o to větší obdiv zasluhuje výsledné dílo, které působí soudržným a hlavně dostatečně poslechovým dojmem.
Hudebníci ze Země vycházejícího slunce sází na dramatickou atmosféru, k jejíž tvorbě využívají pestrou orchestrální škálu, ale třeba také zvuky větru a jemné kytarové vybrnkávání, kterého jsme svědky v samém úvodu nahrávky. Netrvá to ovšem dlouho, a z reproduktorů začne hřmít velkolepě pojatý metal, jehož podstatu tvoří meloblackové prvky (včetně hojně používaných blast beatů), powermetalové vyhrávky, špetka folku a velmi dobrý frontmanův harsh, který je často prokládán oslavnými či hlubokými sborovými vokály, případně doprovodem jedné ze dvou hostujících zpěvaček.
Album je protkané množstvím motivů a měňavých ploch. Za pozornost stojí např. třetí stopa "999 Swords", jež jakoby vypadla z dílny domovských Galneryus. "Dawn, Nightfall, the Earth" přináší kvalitní kompoziční dění s chytlavou souhrou obou dominantních žánrů. Příjemný poslech zaručuje kousek "After a Thousand Years", ve kterém zpěvák brousí ještě drsnější vokální hrany a jako autor přidává poutavou gradační formu celé skladby. V navazující "Nightmare Never Muted" se dočkáme heavymetalových prvků, jež jsou zajímavě vklíněny do běžné rytmické rychlopalby. S prvním výraznějším zpomalením přijde až bezmála devítiminutový příspěvek "Face the Light in the Abyss", v němž je kladen důraz na jemnou náladotvorbu, a to opět se silným otiskem vokálních partů, včetně tísnivého "torturového" mručení. Kousek "Setsuna" do pěvecké mozaiky přispěje ženským operním hrdlem, a finálovka "Appiyehi Dukkha" zakončí celé dílo povedeným souhrnem většiny kompozičních a rytmických aspektů. Novinka japonské kapely se může směle zařadit mezi kvalitní žánrové příspěvky, přičemž skutečnost, že v daném stylu vychází minimum nahrávek, v tom nehraje až tak zásadní roli.
|
