Nebudu vám mazat med kolem huby, nová deska SIX DEGREES OF SEPARATION mě zklamala... Důvod, proč takhle začínám celou recenzi, je jednoduchý, prostě se s tím tak nějak pořád nemůžu smířit. Možná jsem od „Chain – Driven Sunset“ čekal až moc, ale myslel jsem, že kde se skončilo na geniální nahrávce předešlé, začne se na nahrávce aktuální.
Jestliže „Triotus, Tricephalus And Tribadism“ bylo album hodně přímočaré, tak tentokrát to tak „jednoduché“ není. Páni muzikanti opravdu umí, o čemž jistě nikdo ani nepochyboval. „Chain – Driven Sunset“ je bezesporu nejtechničtější nahrávka kapely. SIX DEGREES OF SEPARATION tentokrát namíchali takový mix všeho, co již ve studiu zkusili. Nechybí tudíž syrovost a rychlost předešlé desky, doomový nádech demíčkového období a pár nových elementů, z nichž nejvíc nelze přeslechnout takřka hard rockové cítění, což je zajímavý a dost oživující prvek, kapele to otevírá další obzory. Z tohoto pohledu je tedy dobře, že kapela po velkém úspěchu desky minulé nezůstala stát na místě, ale ve svém vývoji se posouvá dál. Žel, tentokrát mi přijde, že opravdu silné nápady, které SDOS dříve předhazovali s takovou lehkostí, tentokrát chybí a celkově deska zní docela vydřeně, lehkost „Triota“ je tatam.
A to to začíná nadějně, „Visionary“ je slušný rozjezd, na který se efektně napojí energická „Diary“. Prostě stejný recept jako před dvěma lety. Jenomže, kde se kdysi bořily domy, se dnes ztrácí dech. „Chain – Driven Sunset“ je poměrně zadumaná záležitost, která spíše sází na atmosféru a gradaci, přičemž občas trošku ztratí na síle a pak musí vše dohánět, takže člověk ve finále vysloveně čeká na určité body, do kterých má deska dospět. Ano, co by za to ostatní kapely daly, ale bavíme se o SDOS, u nichž se počítá jen s vysoce kvalitním materiálem (smích).
Suma sumárum, nejlépe nakonec zní skladby, které kapelu vrací o dvě desky dozadu – doomově laděná „Freezing Misery“, která se tak krásně vryje pod kůži, až je to vlezlé. Bomba a nejspíš asi vrchol CD. Stejně tak bych vyzvedl srdceryvnou baladu se zajímavě hard rockovou, dokonce až bluesovou, kytarou „Abcission“. Na ní se zase skvělým způsobem pojí našláplá „Lucius“. Právě totálně provázanost skladeb jsem vždycky u této kapelky obdivoval. Je jasně slyšet, že pořadí skladeb se neponechalo náhodě a počítalo se s ním již při natáčení.
Nemůžu se také nezmínit o opačném extrému, který jsem od nové desky opravdu neočekával – skladba, před kterou budou moje uši zavírat dveře. V tomto případě mluvím o songu „Tekno – prophet“, který by nemusel být špatný, ale recitovaná část se stokrát slyšenými flažolety se mi opravdu příčí. Možná za to může fakt, že tyhle flažolety vážně nemusím, ale nějak mi to prostě nešmakuje.
Tak jo, teď mě můžete pořádně zbičovat, když jsem si tu tak krásně nablil. Určitě se vám bude zdát moc vysoké bodování, když jsem tak hanil, ale tahle deska si nižší nezaslouží. SIX DEGREES OF SEPARATION jsou totiž úplně jiná liga, která možná dokáže zakopnout, ale stále patří k dechberoucím souborům, s nimiž je nutno počítat. Jenom tentokrát nečekejte „Lonesome“, „Evening Star“, „Prayer“ nebo „Dream And Reality“... Deska roku to u mě tedy bohužel tentokrát není. Co si budeme povídat, nejspíš to již zůstane na těch DYING PASSION.
|
