Jako když vezmete folk metal a vydestilujete z něj metal…, tato povedená charakteristika vlastní tvorby zazněla v jednom z rozhovorů s pohany Deloraine. Pro ty, kteří měli možnost ochutnat sílu debutu „Vlaštovka“, na kterém se brněnská parta zaměřila na oblíbenou ságu „Zaklínač“ (kterou ani na aktuálním albu úplně neopustila), musela už samotná zpráva o přípravách druhého alba „Srdce z kamene“ vzbudit silná očekávání. A dnes je jasné, že zcela oprávněně. Přispěla k tomu jednak nezanedbatelná změna v sestavě, kde hlavní roli u mikrofonu převzala od Lori Máša (při vší úctě k Lori to byl výborný tah!), která na debutu měla na starosti především flétny a klávesy, přispěl k tomu fakt, že kapela rozšířila nabídku svého muzea lidových nástrojů o další v našich končinách ne zcela obvyklé nástroje (slyšeli jste někdy o tureckém údu, ruanu, kvinterně, portugalském bozouki, čínské měsíční luně ruan, mongolském morin khuuru, …?), přispěla k tomu skutečnost, že náladová paleta (snad i díky tomu, že zmizelo jednotící téma) je neskutečně pestrá, a přispělo k tomu i to, že autorská forma Deloraine je jestli ne silnější, tak určitě stejně silná, jako na prvním albu.
Základem alba „Srdce z kamene“ jsou příběhy s obrazotvornými texty a úžasná schopnost pomocí hudby znásobit jejich atmosféru, přičemž nezáleží, jestli vás Deloraine protáhnou přes severské hvozdy, skotské hory, světem J.R.R. Tolkiena, či tajemným lesem, ve kterém přebývá Baba Jaga, v každé ze skladeb jsou naprosto přesvědčiví. Deloraine do své hudby pouští různé etnické vlivy, probírají se mytologií i světem fantasy a jsou neskutečně velkorysí v bohatých aranžích. Ohromující je jejich hra s emocemi – když radost, tak až na kost („Zlatěnka“), když vzrušení, tak takové, že se vám postaví chlupy na rukách (adrenalinový „Divoký hon“), když zklidnění, tak hluboké na vlnách velmi příjemné melodie („Morfeus“), když nevázaně pijácká nálada, máte chuť sáhnout po korbelu („Král“), když rozjímavě tajemná atmosféra, zastudí vás na kůži mlžný opar („Avalon“).
Hledat vrcholy téhle kolekce může být nekonečná zábava a při různém náladovém rozpoložení se favoritem může stát prakticky kterýkoliv ze čtrnácti kousků, kromě již jmenovaných na tuhle pozici kandidují především barevní „Horalové“, jejichž přechod z klidné pasáže s pokojně výpravným hlasem Sparse do heroického refrénu je strhující (spojení hlasů Sparse a Máši je jedním z důležitých elementů alba, kombinace rozvážný Spars versus vypjatá Máša je dokonalá), skromně výpravná a nenápadně dramatická „Baba Jaga“, hutný „Ragnarok“ s šamanskou atmosférou, či napínavý „Nilfgaard“ s parádním Mášiným vokálním představením.
Slova jsou zbytečná, takhle osobitou a originální nahrávku je třeba slyšet! Kdepak „Srdce z kamene“, tohle je vášnivé srdce a pěkně na dlani!
|