NEDĚLE
V neděli ihned po probuzení mě čekal menší šok. Stačilo vykouknout ze stanu a louka, která byla ještě večer předtím posetá různými plátěnými příbytky, se pomalu začínala opět zelenat. Po sobotním nabitém programu byla neděle pro mě opět trochu odpočinková, a tak jsem spíše přecházel od pódia k pódiu a čekal, která kapelka mě zaujme.
Jako první se to povedlo téměř domácí partičce BARBUS. Příjemné zavzpomínání na doby, co jsem obcházel vesnické zábavy a po prohýřené noci mě vítalo odpolední slunko spolu s kocovinou. Žádné filosofické texty ani hudební onanie, zato však dobrá zábava na začátek...
Když jsem se pak nějakým omylem opět ocitl u metal stage a uviděl, jak se připravují VIDOCK, zůstal jsem jen tak ze zvědavosti, co se asi tak bude dít dál. Podle vzezření muzikantů se dalo je tak přibližně hádat – basák s make-upem ne nepodobným tomu, s jakým se proslavil Brandon Lee v kultovním filmu Vrána, zatímco kytarista se spokojil jen s bílým líčidlem. Byť jsem se trochu obával nějakých black metalových šíleností, nakonec jsem zůstal až do konce a ani jsem toho moc nelitoval. Naštěstí se VIDOCK povětšinou pohybovali v melodičtějších vodách a byť to občas trochu zaskřípalo, neodcházel jsem nijak pohoršen.
To SIX DEGREES OF SEPARATION už byla sázka na jistotu. Téměř skoro po roce se naše cesty zkřížily, avšak hned zpočátku mě čekal menší šok. Tak málo lidí jsem na jejich setu opravdu nečekal. Asi ve mně stále ještě zůstala představa z loňských Masters, které SIX DEGREES otevírali a měli poměrně silnou diváckou podporu – tady to chvílemi připomínalo téměř smuteční obřad. I přes dost vlažné reakce nemám proti výkonu kapely jediné slůvko a snad to příště bude co do počtu alepoň přihlížejících mániček lepší...
Čím více se žlutá koule na obloze začínala stáčet směrem k západu, tím více se blížila chvíle, kdy se s kytarou začne mazlit mág Michal Pavlíček a na pomoc si tentokrát přizval svou dávnou kolegyni Báru Basikovou. Hodnotit jeho vystoupení si ani netroufám. Stačí když napíšu, po celou dobu jsem jen tak stál se zavřenýma očima, zaposlouchán do povětšinou melancholických, táhlejších melodií, doplněných Bářiným hlasem. Čas jen tak prolétal kolem, a tak jsem téměř proklínal následující VYPSANOU FIXU, že to všechno ukončila.
Nakonec jsem tak nějak protrpěl i hodinku ve společnosti Márdího a jeho kumpánů a opět se přesvědčil, že jejich nová tvorba už jde absolutně mimo mě. Byť jsem nebyl ani dřív jejich nějaký vášnivý fanoušek, nemohl jsem jim upřít jistou dávku originality, která už teď ale dávno vyprchala a změnila se v obyčejnou kolovrátkovitost.
Naštěstí se pak opět dostalo na dalšího českého kouzelníka se strunami, a to na Miloše DODO Doležala. Ten mě sice trochu „vyděsil“ úvodní skladbou ze sólové tvorby a doufal jsem, že zbytek se ponese v trochu jiném duchu, což se naštěstí i vyplnilo. Dostalo se na pár věcí z období VITACITU, basovou vsuvku v podání Miloše mladšího, ale to nejzajímavější přišlo v podobě několika songů od legendárního Jimiho Hendrixe. Objevil se i speciální host v podobě chlapíka, který se s Jimim osobně znal a v mládí nosil mistrovi kytary. Něco takového se jen těžko popisuje – to se prostě muselo zažít. Na závěr DODO slíbil všem svým fanouškům brzké vydání nové desky a už se vše mohlo chystat pro toho, kvůli němuž jsem vlastně zůstal až do konce.
Paul Di´Anno je asi nejrozporuplnější postava v historii IRON MAIDEN. Jedni ho zatracují, druzí vychvalují do nebes za to, co předvedl na prvních albech Maidens. Já patřím tak někam doprostřed – uznávám, že za doby jeho působení za mikrofonem železné panny vzniklo několik velkých hitů, ale zároveň jsem rád, že nakonec se objevila postava Bruce Dickinsona. Netušil jsem, co od Paulova vystoupení vlastně čekat kromě několika starých pecek. Nakonec se dostalo i na několik vlastních věcí a pár coverů, ale doteď vlastně nevím, co si o tom všem myslet. O tom, že Di'Annovi to pořád dobře zpívá mě přesvědčil, ale zároveň mám z jeho podání starých songů dost rozporuplné pocity. Místy až příliš agresivní pojetí některých pasáží mi až tak nesedlo a vzhledem k tomu, že jeho doprovodný gay band (jak ho Paul sám nazval) nedokázal na lidi zapůsobit jako Harris a spol., nakonec mi to vše přišlo jako trochu nepovedený revival IRON MAIDEN. Na druhou stranu to byla cenná zkušenost a můžu říct: „Byl jsem tam...“. Ve volném čase Paul neustále vtipkoval – ať už šlo o kapelu, jeho samotného nebo nedávno skončený fotbalový šampionát, takže jsem až tak nelitoval. Tak třeba se za rok dostane i na současné „Mejdny“..
|
