Za svojí kariéru udělala Tublatanka spoustu hitů, jak dneska sestavujete koncertní playlist?
Razíme teorii, že lidi se chtějí na koncertě bavit. Takže nikdy nehrajeme staré, zapadlé věci, které možná mají svojí hodnotu, ale nejsou tak známé. Člověk když slyší neznámou věc, tak ta může být sebelepší, ale neosloví ho. Proto vybíráme vždycky největší hity, které byly hrané v rádiích, z čeho byly videoklipy, co se umístili v písničkových soutěžích. To všechno hrajeme a máme to i časově seřazené, i když ne přesně, začínáme těmi nejstaršími věcmi, procházíme přes třetí, čtvrtou, pátou, až nevím kolikátou desku.
Tublatanka udělala ve svojí kariéře dvě alba věnovaná Vánocím. Co pro tebe tenhle svátek znamená?
To jsou nejhezčí svátky v roce a ten kdo byl dítě a má děti, tak se mnou bude souhlasit, že jednoduše to je to nejhezčí doba, i když já se musím přiznat, že radši mám léto. Zbožňuju léto, teplo, když můžu jezdit na motorce v tričku a kratasích. Ale Vánoce to je taková doba, kdy se lidi k sobě stávají trošku lepšími, pozornějšími, rodina se přimkne k sobě, je to spojené s dobrým jídlem pití, oslavuje se, takže Vánoce jsou bombové.
Bude v tomhle oslavném směru ještě někdy něco u Tublatanky v plánu?
Možná že jo, ale nejdřív tak za deset let.
Tublatanka v současný době chystá vydání svého prvního DVD.
První sestava natočila záznam na VHS z amfiteátru v Bratislavě na Búdkovej ceste, který mimochodem nedávno vyhořel, takže to je ze staré éry. My už máme materiál, který je nachystaný ze křtu alba „Patriot“, to jsme snímali několika kamerami, ale nemůžeme se k tomu dostat. Chceme natočit příští rok nové album a koncertní DVD. Kapela bude mít pětadvacetileté výročí, takže live DVD by měl být dárek pro fanoušky, na který se budeme snažit z různých koncertů vybrat největší pecky. Není to jednouché dohodnout se s firmou, s agenturou, s televizí, nebo s tím, kdo to pro nás bude dělat. Ale myslíme na to a chceme to udělat.
Dostali jsme se k blízkým plánům Tublatanky, takže příští rok nové CD a DVD, co ještě chystáte?
Chceme udělat samozřejmě větší koncerty ve sportovních halách nebo open airy, je to naplánované na duben, květen nebo červen, uvidíme. Musíme brát v úvahu i to, že na Slovensku dojde ke změně peněz z koruny na Eura, takže vydavatelství a agentura musí zvažovat i takovéhle věci. Nedokážeme přesně odhadnout, jestli nepřijde nějaký finanční šok, že se lidé nepřibrzdí, ale myslím si, že současná vláda dělá velmi dobré promo pro Euro, takže to snad nebude nějak šokové, měla by to být jen změna čísel a papírků.
Zmínil jsi výročí, které Tublatanku čeká. Svého času jsem vás přirovnával k Arakianu z toho důvodu, že Tublatance také nedělá problém hrát na velkých stadionech i na malých vesničkách, na druhou stranu Arakain si při svém výročí dovolil přizvat filharmonii. Chystá Tublatanka něco podobně monstrózního, nebo zůstane u decentnějších oslav?
Nad orchestrem jsme přemýšleli. Je to pěkné, my jsme si to i zkusili, protože jsme hráli vloni na dvou akcích, to byly velkolepé programy pro nějaké klienty, a tam jsme hráli dvakrát s velkým orchestrem. Jednou to byla hvězda ze Superstar, kde doprovázel klavírista Richard Rikkon a ten udělal velký koncert na Pasienkoch, kde si pozval hosty a hlavní hvězda byl Maťo Ďurinda. A Maťo zase trval na tom, že když se má hrát nějaký bigbít s orchestrem, tak chtěl, aby tam byla originál rytmika z Tublatanky, takže to jsme si zkusili hrát s orchestrem, měli jsme s ním normální zkoušky. Druhý byl v novém Národním divadle, což je úžasná budova a mě nejvíc fascinovalo, když nám řekli, že tu je sedm tisíc dveří. To když si představíš, že někde je sedm tisíc dveří, to už je megalománie. Takže v tomhle Národním divadle jsme už také hráli se čtyřicet nebo padesátičleným orchestrem, byla to slovenská špička, lidé, kteří hrají v Národním divadle, to byl zážitek. Sice se nám to líbí, ale zdá se nám to už trošku zprofanované. Pokud to neděláš první nebo druhý,…, už to udělali Kiss, Arakain, Metallica…, my spíš razíme opačnou teorii. Jsme tři a snažíme se dělat hodně muziky. Když zemřel Dodo, tak jsme se nad tím zamýšleli, hledali jsme variantu, co dál. Jestli přibrat čtvrtého člověka, nebo to zkusit ve třech. Ve třech je to sice mnohem těžší, ale tak jsme to přitvrdili, hráme hustěji, používíme víc efektů, ale ne umělohmotných, ale plnějších. Já jsem začal hrát na osmistrunovou basu, což má duplující efekt, jako by v pozadí hrála další kytara. Je to hrozně těžké, momentálně vydržím hrát jen polovinu koncertu a odchází mi levá ruka. Ideální je kapela, kterou tvoří jeden člověk (smích). Nemáš žádné konflitky, žádné problémy, nemusíš se s nikým dělit o honorář, nepotřebuješ tři auta, čtyři apartmány. Je to asi tak, že dobrého mnoho nebývá. Takže s orchestrem asi ne, ale neztracujeme to, vzniklo hodně krásných věcí spojením rocku a klasické hudby.
A co tolikrát vzpomínané setkání původní sestavy kapely?
Já se už asi čtyři nebo pět let snažím a navrhuju, abychom udělali něco se starou sestavou. Už jsme si to i zkusili při křtu „Pánskej jazdy“, který jsme měli v jednom bratislavském klubu. Pozvali jsme tam všechny, Paľa Horvátha, Ďura Černého, Feriho Grigláka, který aranžoval „Loď do neznáma“, Peci Uherčíka, který je taky autorem téhle skladby a všichni jsme se sešli na jednom pódiu, ještě s nebohým Jožkom Dubánom, i tehdejším bubeníkem a všichni jsme hráli najednou. Mělo to strašnou sílu, je to i na záznamu, sice jen na amatérském, ale mělo to sílu. Je to můj sen, dostat na pětadvacáté výročí starou sestavu. Zahrát každá sestava zvlášť a potom všichni společně, s dvěma bubeníky, to by bylo úžasné. Jen musíme přesvědčit staré členy, aby se na to dali a my proto uděláme všechno, co se bude dát. Jen s Paľom Horváthom je to trošku komplikovanější. Chtěli bychom, aby se kluci podíleli nějakými nahrávkami i na novém cédéčku, ale nezáleží to jen na nás.
V hudebním byznyse se pohybuješ hodně dlouho, kdy to pro tebe bylo hezčí, když jsi začínal a měl jsi nějaké ideály, nebo dneska, když už víš přesně, o čem to je?
S hudbou to bylo nejhezčí, když jsem měl čtyři nebo pět let, kdy jsem v Bratislavě u svého bratrance poprvé viděl elektrickou kytaru. Užasnul jsem, vypadalo to úplně jinak než v televizi, bylo to červené s bílými klapkami… Pak mi v jedenácti letech moje kmotra koupila nejhezčí dárek, který jsem kdy dostal, byla to kytara, španělka za 180 korun a bylo k ní takové úžasné barevné trsátko, které vonělo. A mě to úplně fascinovalo, strašně jsem chtěl na tu kytaru hrát, brnkal jsem si, ale neuměl jsem jí naladit a ani jsem nevěděl, že je to potřeba ladit. Byl jsem zklamaný, že mi to nehraje tak, jak to hraje v televizi a rádiu a pak jsme se ve třinácti – čtrnácti dali s klukama dohromady, že jdeme udělat kapelu. Tam my ukázali první věci, akordy, první písničky. Já jsem byl začleněný, že budu baskytarista. Pak jsem šel na internát a tam jsem napsal do nějakého dotazníku, že hraju na baskytaru. Oni mě vybrali, já přišel do zkušebny, „vy hrajete na baskytaru, tak pojďte hrát“ a já na to „no, já bych chtěl hrát na baskytaru…“ Všechno dobře dopadlo, škola mě až tak nebavila jako muzika, původně mě bavilo kreslení. Chtěl jsem kreslit i jsem posílal nějaké obrázky na výstavy. Pak v pátém ročníku řekla učitelka výtvarné výchovy, že se musím vzdělávat v tomhle směru, že musím chodit do lidové školy umění, abych nebyl samorost. Tam jsem přišel a začal jsem se srovnávat s ostatními a navíc tam byl takový sarkastický a arogantní učitel, který si ze mě dělal občas srandu a moje ješitnost se tehdy zaťala a já jsem začal kreslení nenávidět. Přestal jsem kreslit a umělecké sklony u mě přestaly být prvořadé, ale stále jsem něco takového chtěl dělat. V osmé třídě jsem se rozhodoval, na jakou škodu a zvolil jsem si, že budu návrhář obuvi, to má něco s kreslením společné a i mě bavilo oblékání, boty a takové věci. Škola mě neuspokojovala, pak jsem se naštěstí dostal k hudbě a do školy jsem chodil jen díky tomu, že tam byla kapela a to mě uspokojovalo. Když jsem měl kritické situace v životě, tak mě muzika vždycky pomohla, protože jsem se měl k čemu upnout, měl jsem se jak vyventilovat a nebyl to ani alkohol, hospody, karty, ale muzika. Muzika mi v životě párkrát moc pomohla.
Tublatanka má za sebou velkou řadu úspěchů, co váš ještě u toho drží, táhnout dál, držet se kapely a kam byste se chtěli dostat?
To jsi řekl správně, udržet se. Je jasné, že nějaké mety byly zdolané, ale je to i dost těžké. Musíme bojovat s postupujícím věkem, konkurencí a různými názory, které se vždycky vynořují a se kterými se nemusíme vždycky ztotožňovat. Opravdu je někdy složité udržet se ve špičce a přitom si nezkazit tvář a svědomí. Jsme kapela, která se straní bulváru, která nedělá nejaká extempore, přičemž by bylo hrozně jednoduché se někde odfotit s úžasnou Zuzanou Belohorcovou, nebo udělat nějakou blamáž, to není problém. Ale strikně se toho straníme, máme svoje rodiny, chráníme si svoje soukromí, i když se to ne vždy podaří, respektive nám vždycky něco připíšou. Nemáme stanovené, co bysme chtěli dosáhnout, samozřejmě, že by bylo skvělé dobít Ameriku a svět, to nás nepustilo, ale už jsme samozřejmě zkušení a máme na to svůj názor. Myslím, že se přibližuje doba, kdy se to některé kapele z východního bloku podaří, obzvlášť teď, když se všechno spojuje, ale my už to asi nebudeme. Už to bude multikulturní, mutlinárodnostní a už to nebude vysáčkované – ty jsi odtud, ty jsi odtud, ty můžeš a ty nesmíš…
My jsme si to zažili, byli jsme jako první naše kapela na Eurovizii v roce 1993, tehdy se o tom pořádně nevědělo ani na Slovensku ani v Čechách. Zkusili jsme si něco podobného jako Kabát. Šli jsme s dobrou skladbou, měli jsme jí na to nachystanou a naaranžovanou, tak, aby to byla festivalovka. Když jsme dělali generálky v Dublinu, tak nás lidi favorizovali, říkali, že to je super písnička. Tehdy to bylo dost divoké, hrozili tam nějaké bombové útoky, takže nás vždycky prohledali, hledali nějaké kovy a výbušniny… Tam jsme se cítili jako hvězdy, měli jsme jedno z nejlepších ubytování v Dublinu, měli jsme ne auto se šoférem, ale vlastní autobus, kde jsme jeli jen my jako kapela, před námi jeli policajti, za námi policajti, motorky, houkačky, neexistovala žádná červená…, každý večer byla párty, za sedm dní jsem přibral osm kilo, protože jsem nic jiného nepil než whiskey Bailey´s a ty jejich hrozné snídaně a když jsme přišli na párty, tak jsme všechno snědli a vypili. (smích) Takže mě se v podstatě splnil i ten sen. Ale potom přišlo rozčarování, tekly mi slzy, když jsme zjistili, jak probíhá hodnocení. Každá země, která vyslala svojí skupinu měla svojí porotu, která seděla v televizi a už tam tehdy probíhalo lobby. Už tam se dohadovalo „jasné, to jsou staré západní země, které už měly nějaké vítěze, Anglie, Francie, Německo“ , my jsme se domlouvali s Maltou a Chorvatskem. Samozřejmě, že my jsme jim body dali, protože jsme hlasovali první, ale oni nám už nedali. Lidi nás favorizovali do první trojky, já jsem si říkal, že když budeme pátí , šestí, tak je to fajn. Byli jsme asi sedmnáctí a bylo to jednoduše strašné, byl to pro nás šok. Měli jsme úspěch, psalo se o nás v novinách, protože my jsme se hlásili k Thin Lizzy, to je naše srdeční kapela. Dokonce jsme se dostali do domu Phila Lynnota, a dokonce nás přijala i jeho matka, která normálně nepřijímala nikoho, nesnášela novináře, protože jí vykradli a ona byla nadšená, když nás viděla. Vzala nás dovnitř a ukázala nám jukebox, kde si Phil pouštěl oblíbené skladby, ukázala nám jeho kytary… Pro nás to byl úžasný zážitek a tehdy jsme cítili, že jsme něco dosáhli.
Je hrozně fajn tě poslouchat, ale blíží se čas vašeho vystoupení, takže já si zbytek otázek nechám na příště a požádám tě, jestli máš ještě něco na srdci, co nezaznělo, ven s tím.
Chtěl bych jen vzkázat lidem, ať si věří, ať poslouchají dobrou hudbu a to, co je osloví, a je jedno jaký je to styl, ať si to nenechají vzít a drží se toho.
|
