Tak Benátská noc slaví letos už svůj šestnáctý rok. A hezky se nám (taky ten věk něco napovídá) vyvinula! Snad i proto byla letos z redakce nominována moje maličkost, aby lehce přiblížila dění prvního dne tohoto festivalu. Nejsem festivalový typ a podobným akcím se spíš vyhýbám. Na Malé Skále jsem měl svojí premiéru a hlavním tahákem pro první den (a zároveň můj poslední), a koneckonců i důvodem, který mě přinutil porazit vlastní lenost a nechuť k monstrakcím, byla kapela Lordi. Horrorové příšerky z Finska se měli v České republice předastavit poprvé. A tak, máte-li chuť, nasedněte se mnou do jednoho z dostavníků (značně přeplněného) Českých drah a pojeďte na anabázi za Mr. Lordim a jeho věrnými monstry (a pochopitelně dalšími účastníky Benátské noci).
Jen co vypadnete z vlaku a skutálíte se z mírného kopce, jste u bran areálu a příjemné panorama má také něco do sebe. Takže pořadatelé sklízí první kladné body. Při poněkud provlhlém létě vykouklo na Benátskou noc i sluníčko. Pravda s lehkým zpožděním, takže nestihlo odvést svojí práci pořádně, v některých částech areálu to pod botama slušně ujíždí a sem tam vás do nosu praští odér bahenních lázní. Příjezd jsem měl načasován tak, abych po předpokládaném vyřízení formalit zhruba tak nějak stíhal závěr vystoupení Salamandry. Nepovedlo se. České dráhy nezklamaly a nějakou tu minutku z mého náskoku si odkously. Vyřízení vstupu proběhlo bez problémů a pak už slavil (tradičně) úspěch můj mimořádně vyvinutý orientační nesmysl. Než se mi podařilo objevit wigwam stage (ono to vážně nebylo vůbec složité … :-) ), Salamandra byla fuč. Cestou jsem jen na půl ucha zaregistroval na hlavním pódiu Törr a o kousek dál na „zeleném“ pódiu Ewu Farnou.
Bylo na čase konečně někde zakotvit. Vyhrálo hlavní pódium, kde zůstal Ota Hereš, u kterého se jen vystřídali spoluhráči. Svůj set zde už zvesela provozovali hospodští králové ALKEHOL. S jejich studiovou tvorbou jsem zamrznul u druhého alba, ale vzhledem k tomu, že Alkehol se stále drží své podstaty, to, co se od téhle party dalo čekat, to nastalo. Nic složitého, zábava, oslavné ódy nejen na rezavý mok, ale i na travičku zelenou, vysmažené a vypečené kousky masa a nebo vlající fotbalové vlajky. Bylo fajn sledovat, že už v tuhle denní dobu před pódiem dováděla taková kupa lidí. Jen jsem tajně doufal, že k leteckému dni s kelímky fanoušky inspirovaly čistě alkeholické výpary z pódia a že pivní fontánky, poletující nad hlavami davu, časem vyschnou. Na rozjezd dobrá volba.
Krátkou pauzu na hlavním pódiu jsem využil k další objevitelské procházce (o zábavu je postaráno ve všech možných směrech a hlavním obchodním hitem se na letošní Benátské noci staly barevné paruky, nafukovací kytary a antiparoubkovská trička) a přimotal se k vystoupení Vladimíra MIŠÍKA zrovna ve chvíli, kdy se romantičnělo s „Variací na renesanční téma“. Nádhera.
A pak už zase zpátky k Black Stage, kde se zrovna rozjížděl ARAKAIN. Jejich zařazení na takhle brzkou dobu považuji za největší dramaturgické šáhnutí vedle. Pod pódiem pár lidiček přibylo, Arakaini zahráli bez velkých proslovů zhruba půlhodinový set, ve kterém se mimo jiné objevila i novinka „Zabiják“, do přídavku zařadili kromě „Strážců času“ i nezbytnou „Apage Satanas“. Nemůžu se zbavit dojmu, že kapela s takovým jménem by měla mít nárok na zajímavější dobu vystoupení. Snadno bych spolkl stále razantnější a tvrdší vyznění kapely, ale přece jen mi za plného denního světla a při vymezené krátké hrací době, i když se znovu vydatně pařilo, scházela jakási silnější vazba mezi kapelou a publikem.
Na doporučení kolegy Charlieho jsem následně vyrazil na vystoupení Jaroslava Uhlíře, které již mělo probíhat na Green stage. Na zelené se však program kapánek posunul, ještě zde hráli UDG. Jejich kytarový bigbítek (a nepomáhá ani saxofon) mi vcelku nic neříká, a tak zase zpátky na Black stage. Tam právě řádila Marta Jandová s DIE HAPPY. A když říkám řádila, tak ten výraz hodně zhruba a jen lehce naznačuje, co se vlastně dělo. Velice živá skočná záležitost, která mě v obýváku dosud nijak neoslovila, ale na živo byla víc než chytlavá. Kromě šlapavé muziky byla radost sledovat divadelní Martin projev i snahu vyhecovaných spoluhráčů o komunikaci s publikem v češtině. Ale protože mi myšlenka na pana Uhlíře nedávala spát, sice nerad, ale přece jen znovu vyrážím zpátky na Green stage.
A tady se děly věci!!! Vystoupení JAROSLAVA UHLÍŘE bylo A B S O L U T N Í BOMBA! Fascinovalo mě, jak drobný mužíček, který se za svými klávesami na velikém pódiu prakticky ztrácel, dokázal totálně strhnout dav před sebou. Lidé bez rozdílu věku, pohlaví i hudebního vyznání spontánně po celou dobu jančili, ať už šlo o melodie ze známých pohádek, filmů, seriálů, či jiných televizních pořadů. Scénář každé písně? Pan Uhlíř oznámil název – mohutný řev, začal hrát - ke zpěvu se okamžitě přidal x-hlavý sbor, dohrál – ještě mohutnější řev. Bralo mě skromně roztomilé a vtipné moderování Jaroslava Uhlíře (kdo jiný tak mile oslovuje své příznivce „vážené publikum“… :-)?, bralo mě, jak si pan Uhlíř při diskuzích s publikem přicupital na kraj pódia, aby lépe slyšel a pak zase hurá zpátky ke klávesám a bavit všechny ty lidičky před sebou. Vrchol vystoupení? Co píseň, to pecka. Takže asi poznání, že tenhle národ je jednoduše odkojen pohádkami a má chuť si stále hrát – třeba píseň (tzv. pro pětileté) „Krávy, krávy“ by bez těchto vlastností na podobné akci asi těžko mohla tak silně zafungovat. A úplně přirozené bylo, když ve výukové skladbě „Mám rád…“ začali lidičci spontánně skandovat „Mám rád Jardu Uhlíře“. Hlavní hrdina to sice zatrhl, ale já se pod to podepisuju :-).
Nejen obrovské charisma pana Uhlíře, ale i potvrzení toho, že škatulky jsou k ničemu a hudba je buď dobrá nebo špatná, mohly za to, že jsem se nedokázal odtrhnut od téhle podívané až do konce. A budou-li pořadatelé hledat favorita na předskokana hlavní hvězdy pro příští rok, měl bych žhavý tip :-). Velká škoda jen toho, že „zelené pódium“ bylo umístěno tak, že se na něm tloukl zvuk nejen s hlavním pódiem, ale i s vedle stojícím wigwamem.
Tam jsem se vydal hned poté, co pan Uhlíř dohrál, v domnění, že stihnu ještě kousek vystoupení INTERITUS. Stihl jsem akorát zamávat loučícímu se Ioannesovi a pak záhy ještě i klaunovi Kärtsymu z WALTARI. Stále nějak nemůžu pochopit, co vlastně lidi na těhle finských hudebních chameleonech bere. Waltari bušili vydatně, ale vrátka k savapipovým se jim ani tentokrát vyrazit (ani pootevřít) nepodařilo. A tak jsem se radši vrátil k zelenému pódiu, kde měla mít jeden ze svých posledních společných koncertů slovenská Peha. Ta však zřejmě vůbec nedorazila a na její místo se v programu posunul WALDA GANG.
Nemám rád revivaly - a tady v jistém smyslu o revival jde. Vláďa Šafránek mi v řadách Harleje nikdy nešel moc pod nos – a tady je jednou z hlavních postav. Obecně vzato mi moc neříkají ani písně Waldemara Matušky a už název kapely napovídá, o co tady hlavně jde…. Nemám přestavu, jak Walda Gang funguje z cédéčka, naživo to je pastva pro oko. Waldemara jsem sice vyhlížel marně, ale zejména trio sboristů – sudeťácká dvojka s červenohlavým pornoatletem – a kupa pyroefektů dělá z Walda gangu hodně zábavnou podívanou. A Waldovy songy mají v razantním kabátu sakra velkou kupu energie a šťávy.
Na hlavní scéně už pro hlavní hvězdu večera rozehříval fanoušky DIVOKEJ BILL. Osvědčené skákací chytlavky, pohoda, nabitý set na i pod pódiem. Proti Billům jako vrchnímu předskokanovi vůbec nic nenamítám. Vzhledem k tomu, že se blížil čas „poloslíbeného“ rozhovoru s Lordi, s Billem jsem si příliš nezaskákal a vyrazil na autogramiádu a do zákulisí na setkání s horrorovými příšerkami - co se zde dělo, je už na jinou (a asi raději ne plně zveřejnitelnou) kapitolu :-).
LORDI splnili má očekávání. I když bych klidně lehce polemizoval s Mr. Lordim, zda je jejich image v porovnání s hudbou více méně podružná, spojení masek a řízného heavy – hard rocku, s jasným odkazem (nejen vizuálním) na Kiss či Alice Coopera, dokonale funguje. Už od úvodního „Special Reportu“ a „Bringing Back The Balls To Rock“ šlo o skvělou podívanou a odezva lidiček byla tomu odpovídající. Skvěle ochraptělý Mr. Lordi se snažil zahrát na „českou strunku“ vytrvalým vykřikováním „Benátská noc“, či vděčně přijatým „děkuju, Češi“. Kupa vizuálních efektů, ať už to byla královna šílenství Awa s ohňostrojovým deštníčkem v „Biomechanic Man“, Mr. Lordi s s podobně sršící motorovou pilou v „Pet The Destroyer“, nebo nezbytné roztahování démonovských křídel Lordiho, je perfektním divadlem.
Set list tvořily především skladby ze zatím posledního alba skupiny, zazněla i aktuální věc z Lordiho filmu (Dark Floors) „Beast Loose In Paradise“. Lámu si hlavu, jestli part Udo Dirkschneidera v „They Only Come Out At Night“ zněl ze záznamu, nebo jestli jej dokázal takhle dokonale zastoupit sám Mr. Lordi :-). Když došlo v závěru na „rozezpívání (hm, spíš rozkřičení)“ davu, bylo jasné, co bude následovat – vítězný song z Eurovize a velkolepé finále „Hard Rock Hallelujah“. Super show, brány pekla otevřeny dokořán! „Czech republic, thank you so fucking much, hopefully we will see you next time, thank you!“ Taky doufám, pane Lordi!
Setlist: SCG3 Special Report - Bringing Back The Balls To Rock, The Kids Who Wanna Play With Dead, Who´s Your Daddy, Supermonstars, Blood Red Sandman, It Snows In Hell, Biomechanical Man, The Deadite Girls Gone Wild, Pet The Destroyer, Get Heavy, Devil Is A Loser, They Only Come Out At Night, Beast Loose In Paradise, Would You Love A Monsterman, Hard Rock Hallelujah.
Ač jsem očekával, že po Lordi už dojde k postupnému vychládání atmosféry, AB BAND v čele s Alešem Brichtou to nepřipustili. Vzhledem k soundu sólových desek Aleše Brichty i částečně AB Bandu jsem nečekal, že naživo bude většina písní znít až tak tvrdě (viz. např. „Peklo už čeká“, či prakticky celé medley ze starších věcí). A přesně tohle mě hodně potěšilo. I když dav pod pódiem přece jen prořídnul (to se dalo čekat), atmosféra zůstala hodně silná a bouřlivá. Výběrem skladeb šlo v podstatě o sázku na velké hitovky z celé éry Aleše Brichty, počínaje arakainovskou „Metalmánií“, přes nádherné „Ztráty a nálezy“ až po chytlavku „Princess“.
Aleš Brichta byl typicky brichtovský, se všemi svými pompézními gesty a teatrálním projevem, nezapomněl přidat pozvánku na fotbalový zápas rockerů s fanoušky a v tomto duchu se rozloučil „vlajícími vlajkami“. No, snad jen ten konec bych radši pojal víc brichtovsky než fotbalově, ale jinak - dost dobrý!
Vystoupení Davida KOLLERA už patřilo do kategorie popůlnočních. Rozhodně ne ospalé, ale intimnější, důvěrnější, až rodinné, žádná megalomanie. V téhle náladě dokonale vynikly hitovky „Šrouby“, „Chci zas v tobě spát“ nebo závěrečná „Amerika“. Fajn byl i Davidův způsob výběru dalších skladeb: „Co si dáme dál, máte nějakej nápad kterou? …Tak dobře…“. Příjemně zklidňující záležitost na dobrou noc.
A ještě zbývalo VÍTKOVO KVARTETO. Přiznávám, že jsem se k jejich setu nachomítl už více jen z toho důvodu, že zpáteční vlak ještě ani nevystrčil nos z depa, takže mi přišla vhod každá příležitost, jak „rozumně“ strávit čas. Následující řádky jsou určeny pro ty, kteří dosud neměli příležitost Vítkovo kvarteto vidět. Ti zkušenější totiž naprosto přesně vědí, co představení Vítkova kvarteta znamená. Už jen fakt, že počet lidiček Vítkova kvarteta (alespoň na Benátské noci) dosáhl, pokud dobře počítám, čtrnácti kusů, naznačuje, že jde o dokonalou ukázku, jak to vypadá, když pánové důstojného věku nehorázně blbnou a přitom ještě dokáží provozovat bigbít. Jestli u Lordi byla vizuální stránka důležitá, tak u Vítkova kvarteta je naprosto nezbytná. Velice osvěžující záležitost, zmiňovat všechny vtípky a popisovat veškeré grimasy, které pánové dokázali spáchat, by dalo na samostatný článek. Tak musím zmínit alespoň famózní závěr v podobě nejdůstojnějšího mužíčka, s vousem jako od ZZ Top, zběsile se snažícího roztřískat svou nafukovací kytaru o spoluhráče i o zem. Nádhera a velikánský úsměv na závěr.
|
