Němčina a black metal. Ach, du grüne Neune... Řeknu vám, moc jsem nevěřil, že něco takového zkousnu, protože německý jazyk nepatří vůbec k mým oblíbeným. Jenomže nečekané se nakonec dostavilo. Poslech druhé desky „Schlaschtensang“ němčourů VRANKENVORDE jsem přežil bez ujmy, a dokonce jsem si i notoval! Nechápu, ale to nevadí...
VRANKENVORDE hrnou absolutně neoriginální a svým způsobem i měkký black metal, přesto se velice dobře vstřebávají a nedá se jim upřít, že by neuměli napsat chytlavou věc. Například titulní kousek jede jak parní mašina, která za pomoci mohutného refrénu likviduje všechno v cestě bez sebemenšího slitování. Výborná pecka! Vyzdvihnout také musím takřka heavy metalovou skladbu „17, 18, 19“ se skvěle melodickými kytarami. Zajímavá je i závěrečná majestátní „Zu früh zu jung“, která využívá sice celkem kýčovitě použité klávesy, ale naprosto fungující.
Textově je evidentní, že se pánové rádi hrabají ve válkách, což je u našich západních sousedů sice kontroverzní téma, ale vůbec ne ojedinělé. Co mi na kompletu vadí, je výkon bubeníka, který mi přijde nepřesný (hlavně kopáky jsou občas jaksi mimo) a hlavně dost nudný. Kapela by mohla také ubrat brnkající pasáže, které desku nikam neposunují a akorát zpomalují její tempo. Přímočarost VRANKENVORDE sluší daleko více.
Rušivým dojmem také může působit neustálé skandování, které lze nalézt v každém druhém kousku. Abych se přiznal, trošku mi při prvním poslechu zamrazilo, jestli nám pánové nehajlují, ale to snad ne... Raději nepřemýšlet, protože jinak je to příjemná black metalová fošna, která nenudí, což je hlavní.
|
