Tohle jsou ty okamžiky, kdy marně přemýšlíte, co se to vlastně děje… Něco, co vám z počátku vůbec nešlo pod fous, pak jen tak nějak ne zrovna příjemně stékalo po těle a nevyvolávalo žádné pozitivní reakce, si vás zlehka začíná podmaňovat. Pozvolna, nenápadně zjišťujete, že se cosi dráždivé zlehka zaseklo pod kůží. A když se budete i bránit, nakonec zjistíte, že zíráte s hubou dokořán, emoce vybzučené na maximum a jediné, na co se zmůžete, je jen potichu hlesnout „a kurva…!“ No, proč chodit kolem horké kaše. Debutové album pražsko-říčanských Calidad u mě zabralo. Nikoliv svojí vrcholnou inovativností, famózním mičurinovským přístupem či geniálním hudebním výkonem. I když od všeho zmíněného alespoň ždibík (ne v takto ultimativních formách) v jejich thrash-core-nu metalu najdete, za krk mě nemilosrdně popadla hlavně calidadovská brutální přesvědčivost a uvěřitelnost.
„Searching For Release“ má ambice probudit ve vás všechnu nahromaděnou agresi a proto působí mohutně, surově a v závěru i očistně. Psycho jako prase. Calidad mě vcucnuli do svého světa a několikrát převrátili naruby. Nestydím se opsat většinu jmen, která kluci označují za svoje vzory - Metallica, Korn, Slayer, Pantera, Sepultura, Lamb of God, Machine Head, snad jen Iron Maiden a Rage bych vypustil, u dětí z Bodomu zapochyboval a Metal Church přidal, ovšem je to strašně ošidné. V hudbě Calidad lze objevit (a je to ku prospěchu věci) leccos a ledaskoho a přitom zní Calidad svojsky. Přirozeně brutální muzika s nepřirozeně brutálním zpěvem. Stále se nemůžu zbavit dojmu, jako by přírodní poloha (především díky melodickým výletům v druhé půlce alba) Pepy Fišera byla o kus jinde než v násilím přervaných hlasivkách. Jenže (a to je další velké plus Calidad) nakonec nezbyde než s uznáním konstatovat (i když v první půlce desky bezmála zacítíte pachuť krve, cákající z Pepova krku), že tahle kombinace násilí a násilí k sobě skvěle pasuje. Už z výčtu vzorů lze vycítit, kam asi směřují kroky Calidad. Názorná lekce o tom, že třeba masážní uštěkanost Korn, postupně přecházející do těžkotonážní metallikovské rytmiky s hladivě kousavými vyhrávkami či vytrvalými změnami tempa k sobě mají strašně blízko a lze je přirozeně křížit bez vyplácání kupy vteřinového lepidla. I tak mi ale zlomky tvorby Calidad, ofouklé neředěným větrem z Bay Area, připadají nejvypečenější :-).
Obvykle úvodní intra považuju za soukromou libůstku tvůrců, nemající žádný podstatný význam v samotné nahrávce. U Calidad ten znervózňující tón nepříjemně výstražného alarmu je za všechna sáhodlouhá vysvětlování toho, co se na desce bude dít. Následný výron uštěkaného řevu a studeně zabijáckého rachotu v „Tyranny Of Calidad“ plně koresponduje s názvem skladby. Nervní kytara, masírující rytmika, strhující zpěvořev a sem tam radikální řez v podobě (občas nekonečných) sól a instrumentálních pasáží, plných energie (a jde vlastně o charakteristiku většiny desky). Na to, že úvodní song trvá osm minut a závěrečná instrumentální pasáž je v podstatě docela průhledná, je až s podivem, že Calidad nedají sebemenší prostor k přemýšlení o čemkoliv jiném. Ovšem pravé ořechové jsem našel (aniž bych hledal) v „Burden Lies On You“. Chytlavá věc, ve které ustavičně bublá napětí, zpěv zní nenásilně a když dojde na uvolněně melodické „…everlasting fight for light…“ (pro změnu já) řvu nadšením! Krásné pohrávání si s náladou. I zdánlivě nevýraznou „The Unknown“ dokáží Calidad vytáhnout z průměru vytrvalým, systematicky rytmickým bušením i nervy drásajícím sólováním či melodickou „vyštěkanou“ pasáží. No a když už byste snad měli plné zuby bezprostředního rachotícího ataku Calidad, sáhněte po textech. To je optimistické počteníčko… téměř malý scénář k postapokalyptickému filmu…, ale jak říkám, má to hlavu, patu, energii a devastující účinky.
Jedno doporučení na závěr. Ve chvíli, kdy doposloucháte tuhle desku, napočítejte do deseti a aspoň dvakrát se zhluboka nadechněte. Jinak by se taky mohlo stát , že na svoje nejbližší vyřvete (v tom lepším případě) všechna svinstva, která v sobě chováte za ty roky, co je na vás ti bastardi páchali... Tak a tím je moje „dirty work“ konečně „done“. Teď už mi zbývá jen zahnat myšlenku na ústřední ideu skladby „The Day I Die“ a místo kusu železa si raději znovu prohnat palicí „Searching For Release“. Následky budou podobně devastující, snad jen o něco méně definitivní. Na to, že je to debutová deska (nepočítám-li promo), nemožno očekávat revoluční převrat. Ono je to i bez toho svinsky návykové album :-).
|
