Album „Ball Of The Damned“ by opět mohl být problém zařadit do logického vývojového řetězce a je těžké jej považovat jako přímého nástupce předcházející desky. Je spíš ukázkou toho, jak zřejmě chtěli Scanner znít už na „Mental Reservation“, ale nejdřív bylo potřeba k sobě najít cestu. Anebo jen nechat volnou ruku při skládání Axelu Juliusovi, který je tentokrát podepsán pod drtivou většinou písní jako výhradní autor. A Scanner najednou znovu nelze upřít jedinečnost a schopnost vymanit se z davu. Kapela sice definitivně zapomněla na svojí speedovou minulost, stylově se pohybuje ve vodách orchestrálního powermetalu (to je kromě Axelových skladatelských chutí dáno i přirozeným projevem Haridona Lee), tentokrát si však dokázali důkladně pohrát s atmosférou, nebojí se změn tempa a obecně celkového uvolnění na straně jedné (to kvůli atmosféře) a na straně druhé nezbytné dravosti (to kvůli příslušnosti k power metalu). A nutno uznat, že se jim tuhle kombinaci podařilo zvládnout na výbornou.
Dřív než se dostaneme k samotné „základní části desky“, musím zmínit dvě lahůdky, které se na „Ball Of The Damned“ objevily. Úvodní „Puppet On A String“ je jedinou vlastní skladbou, na které se autorsky podílel (kromě Juliuse) bývalý basák John A.B.C. Smith a zároveň byla i splněním Axlova přání o obsazení pěveckého postu ve Scanner. Jméno Ralf Scheepers (Primal Fear, ex-Gamma Ray) nosil v hlavě tak dlouho, až mu tohohle křiklouna vyfoukli Gamma Ray a tak se Scanner a Ralf sešli alespoň u této skladby. Takhle vymalovaný začátek alba signalizoval, že tentokrát jsou Scanner v podstatně ostřejší formě. Není bez zajímavosti, že „loutkářský“ song nazpíval i Haridon Lee, ale tahle verze by měla být důkladně zamčena v trezoru tak, aby fanoušci zbytečně neporovnávali výkony obou pěvců. Zařazení queenovského „Innuenda“ na závěr desky svědčilo o tom, že Scanner trpí zatraceně silným sebevědomím. A jeho provedení navíc vypovídá o tom, že Scanner jsou výborné formě.
Zbytek, tentokrát poměrně krátkého alba (což lze kvitovat jako prospěšný krok) tvoří především volnější, náladotvorné melodie, případně skladby, kde Scanner bez obav žonglují s tempem i atmosférou. Jak napovídá (opět povedený) motiv obálky, ústřední skladbou je (právem) titulní „Ball Of The Damned“ s chorální předehrou „Lord Barker´s Theme“. Velice dramatická věc, která vás pohltí svým výhružným oparem. Baladický úvod, kde Haridon Lee zní nádherně zasněně, se zvrhne do pulzující řežby a to je jeden z nejlepších okamžiků alba, nemluvě o parádním bubláním, podkreslujícím zpěv v pomalých pasážích. Za vypíchnutí stojí i ostřejší „Tollshocked“, kde si Scanner v ostrém kalupu (ale znovu připomínám, zapomeňte na jakoukoliv podobnost s prvními dvěma alby) najdou čas i na hračičkování s národními motivy, či výpravná polobalada „True Stories Teller“, kombinující ostrý riff s akustickými kytarami.
Scanner našli cestu, jak spojit atmosféru s razancí a stvořili desku, kterou lze brát za legitimního nástupce speedové éry. Přirozenost a našlapaná lehkost. To je to, co Scanner chybělo v minulém díle a čím dokázali v tomhle kole přesvědčit. Jsou mnohem náladovější a hlavně umí s náladou pracovat. „Ball Of The Damned“ bylo skvělým příslibem pro budoucnost kapely. Scanner však zopakovali svůj albový dvojkrok a znovu si dali pětiletou pauzu. Ve které opět kdosi zavadil o hlášku z „Mental Reservation“. „The past is delete…“
|
