Rozhodně by bylo zajímavé dopátrat se toho, co se po vydání „Ball Of The Damned“ vlastně honilo Axelu Juliusovi hlavou. Že by dodatečně chytil posledního bacila z dávno odfouknuté grunge mánie? Že by se chtěl mermomocí svézt na vlně metalových zpěvaček? Že by mu útok na newyorkská dvojčata obrátil svět naruby? Pokud jsem se v závěru hodnocení „Ball Of The Damned“ zmiňoval o tom, že Scanner podruhé dokázali vydylítovat minulost, byl tento krok podstatně razantnější, než při minulém mazání. Kromě drobných střípků ve dvou skladbách se strašně těžko hledá jakákoliv spojitost s předchozí érou.
Co všechno se změnilo? Inu, prakticky všechno. Z předchozí sestavy zbyl samozřejmě Axel, kterému zachoval věrnost pouze basák Marc Simon. Změny u bicích a kláves by si sice jeden asi všimnul, ale zejména změna u mikrofonu byla hodně znatelná. Lepšícího se pohodáře Haridona (kdyby se vám snad zastesklo, zkuste album „Escape From Reality“ jeho formace Duke) vystřídala neznámá (alespoň pro mne) zpěvule Lisa Croft se sympatickým projevem, který mohl být pro Scanner (po důkladném vypilování) docela příslibem. Hudebně se Scanner posunuli do jakýchsi pseudo-industriálně metalových vod. Pokud vám nevadilo v kariéře Doro Pesch album „Machine II Machine“, u Pink Cream 69 „Change“ či u Axxis „Voodoo Vibes“, asi si na zhrublou vizáž Scanner zvyknete snadno. A i když mi nová fazóna Scanner docela dlouho nešla pod nos, na rozdíl od zmíněných konkurenčních počinů jsem nakonec celkem spokojeně zamlaskal. Možná to je tím, že Scanner už jednou stylový kotrmelec předvedli a tak další kolečko nepřekvapí. A možná to bude tím, že „Scantropolis“ vůbec není k zahození.
Co zmínit z téhle desky, věnované obětem z Ground Zero? Těm opatrnějším lze doporučit „Hallowed Be My Name“ a „Sister Mary“, které vzpomínku na zašlé časy oživují sice jen lehce, ale z celého alba nejvydatněji. Obzvlášť pak prvně jmenovaná je dokonalou ukázkou toho, kam se Scanner posunuli. Chladná nálada zbavená lidskosti, která nemá chuť na žádné vytváření atmosférična, plná překotných změn, která klouže do klidného melodického refrénu (a zase zpátky). Přinejmenším poutavé. Mým osobním favoritem je citovka „Always Alien“ („ …always alien, Mother earth is not my mum...“) s krásně emotivní Lisou a skvěle zapadajícím kytarovým sólem. Do celkově studené nálady učebnicově sedne výhružná, německy zpívaná „Engel Brechts“ s textem Bertolda Brechta. Strojová němčina a sekaný rytmus a máme tu bezmála elektro-metal. Působivé (i když němčinu fakt nemusím…). A dopustit nedám na „Flight Of The Eagle“, depresivně vyčkávací melodii s neosobním Lisiným vyprávěním, nádherně zlostným štěknutím a mrazivě melodickým refrénem. Shrnuto, Scanner jsou modernější, rockovější a chladnější. Na jedné straně se vůbec nedivím těm, které „Scantropolis“ neoslovilo. Na straně druhé (zbavíte-li se veškerých předsudků, vytvořených díky minulosti téhle kapely) má nová tvář něco do sebe.
Špatná zpráva je, že tady diskografie Scanner končí. Scanner tentokrát nedodrželi svojí double periodu vydávání alb, scantropolisí bratříček světlo světa už (bohužel) nespatřil. Dobrá zpráva je, že Scanner se stále drží při životě. Znovu v nové sestavě (jediný Axel Julius pochopitelně zůstává), znovu (sice sporadicky, ale přece) na koncertních pódiích a znovu s novým songem, tedy logicky i s novým směrem. Respektive (dá-li se usuzovat z jediné skladby) s návratem k powermetalu a době mezi „Mental Reservation“ a „Ball Of The Damned“. I když upřímně řečeno, od Scanner by se člověk mohl dočkat čehokoliv. A pokud by to bylo v takové kvalitě, jako většina dosavadních počinů, tak zaplaťpámbu za to.
|
